Obsah online

Ľubica Kobová, K ľavicovej feministickej teórii a historiografii (Slovo úvodem Kontradikcí IV.)

Ľubica Kobová, Na ceste k teórii sociálnej reprodukcie

Marianna Placáková, Když aktivismus nestačí (Kristen Ghodsee, Second World, Second Sex: Socialist Women’s Activism and Global Solidarity during the Cold War)

Michaela Appeltová, Nedokončená emancipace. Jak ženy dotovaly socialismus (a kapitalismus) (Alena Wagnerová, Žena za socialismu: Československo 19451974 a reflexe vývoje před rokem 1989 a po něm)

 

SLOVO ÚVODEM

K ľavicovej feministickej teórii a historiografii

Ľubica Kobová

 

Vzťah medzi ľavicou a feminizmom nikdy nebol celkom jednoduchý, a nie je doteraz. Časy sa menia, no medzi súčasnými ľavicovými intelektuálmi zavše ešte máta duch Druhej internacionály. Práve tá akoby nerozlučne spojila feminizmus s prídomkom „buržoázny“ a z feminizmu spravila sociálnu a politickú silu antagonistickú voči socializmu.

Túto líniu pre ňu od roku 1896 vytyčovala Klara Zetkin a ďalšie jej nasledovníčky, nielen v úsilí získať pre sociálnu demokraciu a neskôr pre komunizmus ženské podporovateľky, ale aj v záujme získania podpory a uznania svojich súdruhov. Neskoršia historiografia jasnú deliacu líniu medzi feminizmom a ľavicou len ďalej posilňovala.[1] Je otázne, či dôvody, pre ktoré Druhá internacionála postavila „buržoázny feminizmus“ proti socializmu bez prívlastkov, pominuli. Akoby sa tá istá otázka, ktorá vo výsledku konštruovala jasný rozdiel medzi politikou triednou a politikou feministickou, vracala dnes v diskusiách o takzvanej politike identity.[2] A aj napriek tomu, že jedným zo zdrojov druhej vlny feministického hnutia v západnej Európe a Spojených štátoch amerických bola tzv. nová ľavica, niektorí ľavicoví kritici feminizmus dnes jednoducho stotožňujú s neoliberalizmom a ženy považujú za jeho symboly.

Priestor na to, aby sa vo vzťahu feminizmu a ľavice kládli otázky iným spôsobom síce existuje, jeho rozširovaniu však bráni samotná genealógia socialistického hnutia a impulz bez rozlíšení hájiť proti neoliberalizmu triednu politiku. Možno je istá opatrnosť voči donekonečna opakovanej nutnosti vnímať boje ľavice ako zápasy „intersekcionálne“, namieste. Používanie pojmu intersekcionalita jednak dosiahlo takú mieru vágnosti, že príspevok tohto prístupu je potrebné rekonštruovať a ozrejmiť.[3] A po druhé, nenaplnili sa radikálno-demokratické vízie budovania socialistickej hegemónie prostredníctvom ekvivalenčnej artikulácie antirasistického, antisexistického a antikapitalistického boja.[4] Istá skepsa je tak možno pochopiteľná. Tá by však nemala byť dôvod, prečo vzťahy medzi triedou a rodom (a ďalšími znakmi manifestujúcimi sa v ľudskej odlišnosti, znakmi, ktorých sociálne zvýznamnenie spoločnosť aj usporadúva), medzi kapitalizmom a rodovým poriadkom nepreskúmavať. Jednou z takýchto teoretických príležitostí je dnes teória sociálnej reprodukcie, v ktorej jadre stojí proces uchovávania a reprodukcie ľudského života v jeho každodennosti aj naprieč generáciami a ktorej sa v predloženom čísle Kontradikcií venuje viacero textov.

Ale ani feministická teória a hnutie dlho netvorili pre antikapitalistické ľavicové prístupy priaznivé prostredie. Potom, čo sa v sedemdesiatych rokoch 20. storočia v USA dostali teoretické diskusie o povahe prepojenia kapitalizmu a patriarchátu do závozu a feministické teoretické prístupy sa čoraz väčšmi otvárali postštrukturalizmu, stali sa historicko-materialistické prístupy vo feministickej teórii okrajovými.[5] Nový záujem o socialistický feminizmus ako normatívnu politickú teóriu a historický materializmus (či marxizmus) ako metódu či paradigmu prinieslo až obdobie po vypuknutí finančnej a ekonomickej krízy v rokoch 2008 a 2009.

Recepcia socialistického feminizmu druhej vlny bola vo východnej a strednej Európe po roku 1989 rozporuplná. Ako v roku 1994 argumentuje Jiřina Šmejkalová-Strickland, vedomé identifikovanie spoločných znakov marxistických a feministických prístupov v denaturalizovaní sociálnych fenoménov sa v ranom ponovembrovom období podieľalo na odmietaní feminizmu v Československu.[6] V tomto kontexte je o to zaujímavejšie, že – ak sa pars pro toto pozrieme na prípad Československa, Česka a Slovenska – tu v prvých pätnástich rokoch po roku 1989 tak či tak niekoľko ľavicových feministických „klasík“ z druhej vlny vyšlo.[7] Zostali však bez náležitej recepcie,[8] akoby demonštrovali vhľad Hany Havelkovej do intelektuálnej výmeny medzi Východom a Západom, ktorú pomenovala ako „západné teórie, východná realita“.[9] Pritom, ako napokon tvrdí aj Havelková, Libora Oates-Indruchová[10] a aj Jan Matonoha v tomto čísle Kontradikcií, navzdory tvrdeniam o likvidácii ženského hnutia v roku 1948 je možné v štátno-socialistickom Československu sledovať isté momenty feministickej reflexivity či rodovej kritiky. Uplatňovala sa na pôde expertných fór, vo filozofii, sociológii, ale aj v beletrii či vo filme.

Vo svetle vyššie uvedeného by sa dalo tvrdiť, že písať politicky v prospech ľavicového feminizmu a skúmať ľavicové myslenie a ľavicové hnutia z kritickej rodovej perspektívy znamená stáť na mieste – nemieste. Verím, že obsah slovensko-českého ako aj anglického čísla časopisu čitateľstvu ukáže, že obsadiť toto protirečivé miesto je nielen možné, či dokonca nielen intelektuálne užitočné, ale pre úplnejšie pochopenie spoločenského a politického diania je to aj nutné.[11]

*

Texty publikované v dvojčísle Kontradikcií majú dve ťažiská. To prvé predstavuje súčasná feministická ľavicová teória. Tá sa usiluje o tematizovanie artikulácie kapitalistického výrobného spôsobu v liberálnych demokraciách, a to najmä tematizovaním protirečení, ktoré táto artikulácia vytvára. Druhé ťažisko je historiografické a jeho súčasťou je výskum rodových režimov štátno-socialistických spoločností, ich rodovej kultúry a dobovej marxistickej teórie, ktorá do ustanovovania týchto režimov intervenuje a kritizuje ich.

Dôležitým referenčným bodom česko-slovenského čísla Kontradikcií je dobová polemika o českom preklade knihy Simone de Beauvoir Druhé pohlavie (po česky1966, po slovensky 1968). Materiál, ktorý edične pripravila a rozsiahlym úvodom opatrila Marianna Placáková, obsahuje v prvom rade povestnú výmenu medzi filozofom Janom Patočkom, o. i. autorom predhovoru a doslovu k českému vydaniu knihy, sociologičkou Irenou Dubskou, novinárkou Helenou Klímovou a filozofom Ivan Svitákom zo stránok Literárních novin. V diskusii sa k slovu dostávajú nielen zamyslenia o podobe emancipácie žien vo vtedajšom Československu, ale aj o tom, čo to znamená robiť filozofiu z rodovej perspektívy či v takomto teoretizovaní zlyhávať. Marianna Placáková však k tomuto toposu feministickej reflexivity, ukotvenému v kontexte Pražskej (alebo, povedané s A. J. Liehmom, Československej) jari, navyše pričleňuje aj výpovedné texty čitateliek a čitateľov Literárních novin. Uvedené materiály dopĺňa reakcia redaktorky časopisu Vlasta Sone Koželkovej, ktorá sa kriticky vymedzuje voči tomu, čo bude neskôr podľa Placákovej možné nazvať feminizmus diferencie (pozícia Heleny Klímovej). V kratšej podobe vychádza táto diskusia aj v anglickej verzii čísla Kontradikcií.

V príspevku Ivana Svitáka v uvedenej diskusii možno vidieť predznamenanie toho, čo Jan Mervart v svojej štúdii identifikuje ako nereflektovanie rodových nerovností v československom marxistickom humanizme. Marxistický humanizmus ako emancipačný projekt aj pre ženy podľa Mervarta zlyháva pre svoj abstraktný univerzalizmus a v tom zmysle nie je schopný takej rodovej reflexivity ako technooptimistický smer vtedajšieho poststalinského myslenia. Autor do svojej interpretácie a analýzy dobového myslenia zapája nielen diskusiu o Druhom pohlaví, ale odkazuje aj na literárno-historický výskum Jana Matonohy a intelektuálno-dejinný výskum Uny Blagojević. Štúdie oboch autorov vychádzajú, podobne ako Mervartova štúdia, v anglickej verzii čísla časopisu.

Jan Matonoha v tu publikovanom príspevku ďalej rozvíja svoje ponímanie českej beletrie publikovanej v období rokov 1948 – 1989 pomocou stopovania stratégií mlčania a zraňujúcich priľnutí, ktoré podľa autora zabraňujú plným feministickým artikuláciám. Povahu rodového vedomia tentoraz skúma u spisovateliek a spisovateľov z okruhu disentu. V závere svojho textu prichádza s návrhom piatich periodizácií – diferenciácií – plošín, ktoré podľa neho svedčia o prakticky neexistujúcom rodovom vedomí mužských autorov na jednej strane a postupne sa vytrácajúcej rodovej reflexii autoriek od päťdesiatych rokov po deväťdesiate roky na strane druhej.

V slovensko – českej časti časopisu sa časťou uvedeného obdobia v Československu zaoberá recenzia knihy Aleny Wagnerovej Žena za socialismu z pera Michaely Appeltovej.

Širšou témou viacerých textov je marxistický humanizmus, filozofický smer rozvíjajúci sa v šesťdesiatych a v sedemdesiatych rokoch v Československu, Maďarsku, Poľsku a v Juhoslávii. Jeho základné kontúry približuje ďalšia časť „Slovníka pojmov“, ktorej autorom je Petr Kužel. Kým hore uvedená štúdia Jana Mervarta sa zaoberala takpovediac rodovou ideológiou českého marxistického humanizmu na úrovni teoretických koncepcií, štúdia Uny Blagojević publikovaná v anglickej verzii čísla sa zameriava na nemenej dôležitú otázku reprezentácie žien v marxistickom humanizme, a to konkrétne v časopise Praxis a vo filozofickej škole sústredenej okolo tohto časopisu. Intelektuálky v ňom pôsobili najmä ako recenzentky a prekladateľky, teda v istej sprostredkovateľskej role, ktorá umožnila ideový transfer medzi Západom a Východom. Do akej miery tieto mysliteľky patrili k Praxisu ako ku škole, absencia feministickej perspektívy ktorej sa jasne nasvietila so vznikom tzv. nového juhoslovanského feminizmu v osemdesiatych rokoch (ktorej aktérkami mnohé zo skúmaných intelektuálok boli), je otázne. Blaženka Despot, ktorá v časopise Praxis publikovala viacero recenzií a prekladov, samu seba podľa Blagojević za súčasť tejto školy marxistického humanizmu nepovažovala. Ako však ukazuje vo svojom texte, ktorý predchádza prekladu z diela Blaženky Despot Zsófia Lóránd, za nástroj kritickej reflexie emancipácie žien v juhoslovanskom samosprávnom socializme považovala Despot marxistický feminizmus, ktorého základné kontúry vypracovávala. Podľa Zsófie Lóránd vychádza Blaženka Despot z Marxa aj Hegela, aby v takto vytvorenom konceptuálnom rámci kritizovala „pohlavný rasizmus“ utlačujúci ženy na základe ich účasti na reprodukcii ľudských bytostí. Komentátorka zmenu pojmového registra pre pomenovanie útlaku oceňuje a oboznamuje čitateľky a čitateľov s rozvinutím rodového útlaku s rodovo podmieneným násilím, ktoré Despot vo svojom texte „Ženy a samospráva“ z roku 1981 jasne pomenúva. Ako sa myslenie intelektuálok ako Despot a ďalších rozvinulo do podoby tzv. nového feminizmu v osemdesiatych rokoch 20. storočia v Juhoslávii, podstatne ovplyvneného druhou vlnou feminizmu a jej praxou budovania vedomia, vo svojej recenzii knihy Zsófie Lóránd publikovanej v anglickej verzii čísla časopisu ďalej sleduje Katarzyna Stańczak-Wiślicz.

Najmä texty v česko-slovenskom čísle Kontradikcií predstavujú dve dôležité teoretické diskusie feminizmu a marxizmu, rozvíjajúce sa prakticky od sedemdesiatych rokov 20. storočia – sú nimi problematika pôvodnej akumulácie a práce v domácnosti.

V erudovanom uchopení diela Silvie Federici Caliban and the Witch Michaela Pokutová komparatívne nastoľuje pôvodnú akumuláciu nielen ako všeobecný problém marxistického objasnenia vzniku kapitalizmu, ale ako proces, ktorý neustále prebieha a je pre chod kapitalizmu zásadný. S využitím rodu ako kategórie historickej analýzy v duchu Joan Wallach Scott pridáva Pokutová k pochopeniu Federici nové interpretačné vrstvy. Na toto ucelené predstavenie hlavnej práce Silvie Federici pomyselne nadväzujú recenzie dvoch novších kníh taliansko-americkej autorky z pera Markéty Jakešovej (v česko-slovenskom čísle) a Veroniky Flanderovej (v anglickom čísle). Kým Jakešová v recenzii knihy Witches, Witch-Hunting, and Women spolu s Federici sleduje, ako sa čarodejnícke procesy a násilie páchané na ženách stávajú sprievodným javom pokračujúcej pôvodnej akumulácie kapitálu, Flanderová sa v recenzii knihy Beyond the Periphery of the Skin sústredí na ujmu, ktorú opresívne a vykorisťujúce systémy spôsobujú telám. Aj v tejto knihe Federici formuluje vlastnú kritiku modernej predstavy mechanického a využiteľného tela, v ktorom sa najväčšmi akumulujú odlišnosti napomáhajúce pokračovaniu kapitalizmu. Spomedzi uvedených troch autoriek zaoberajúcich sa myslením Silvie Federici ponúka Flanderová komprehenzívny a komparatívny prehľad jednotlivých autorkiných prác.

Diskusia o práci v domácnosti, ktorá medzi marxistickými či socialistickými feministkami prebiehala na oboch brehoch Atlantiku, vyvrcholila v sedemdesiatych rokoch 20. storočia. Ako ozrejmuje úvod Ľubice Kobovej, preklad záverečnej kapitoly z knihy Lise Vogel Marxism and the Oppresion of Women: Toward a Unitary Theory (1983) je jedným z vyústení tejto diskusie odohrávajúcej sa na hracom poli vytvorenom Marxovou pracovnou teóriou hodnoty. Ak aj tieto diskusie vo svojej dobe vari často ústili do nerozhodnuteľných až scholastických dišputácií, práve myslenie Vogel predstavilo reprodukciu ako hlavný rámec marxistického feminizmu. V tomto rámci sa v súčasnosti rozpracúva tzv. teória sociálnej reprodukcie (práce z tohto teoretického prúdu už boli predmetom recenzie Miroslavy Mišičkovej v predchádzajúcom česko-slovenskom čísle Kontradikcií)[12] a české a slovenské čitateľstvo sa po niekoľkých prekladoch z opačného teoretického prúdu diskusie o práci v domácnosti (ktorý predstavujú aktérky hnutia Mzdy za práci v domácnosti, o. i. aj vyššie uvedená Silvia Federici) má možnosť podrobnejšie zoznámiť s prepracovanou argumentáciou Vogel a samo posúdiť, nakoľko sú teoretické základy teórie sociálnej reprodukcie relevantné.

Štúdia Terezy Reichelovej sa venuje jednej z nosných dichotómií marxistického aj feministického myslenia, a to dichotómii človek – príroda. Autorka vo svojom texte podrobuje kritike a rozboru ekofeministické myslenie Teresy Brennan, ktorého nezamýšľaným dôsledkom môže byť podľa autorky príprava teoretického terénu a politicky živnej pôdy pre konzervatívnych etnonacionalistov. Predstavy ideologicky rozmanito ukotvených environmentálnych mysliteliek a mysliteľov (okrem Brennan sa Reichelová zaoberá anarchistom Bookchinom a ekofašistom Tarrantom) sa vo svojom uchopení vzťahu človeka a prírody prekvapivo stretávajú, prichádzajú však s odlišnými politickými riešeniami ekologickej krízy. Svojou tematikou nadväzuje Reichelovej štúdia na tému, ktorá sa v časopise Kontradikce pomaly otvára, a to líniu myslenia o prírode, o metabolizme medzi prírodou a spoločnosťou a o klimatickej kríze, ktorá, veríme, povedie k sústredenejšiemu rozvíjaniu tejto problematiky autorkami a autormi v nasledujúcich číslach nášho časopisu.[13]

 V žiadnom prípade z hľadiska významu nie na poslednom mieste sa ďalšia skupina príspevkov priamo pýta na možnosti odporu voči útlaku a vykorisťovaniu z feministickej perspektívy. Ak feministické teoretizovanie pátra po pôvode či zdrojoch útlaku, robí tak preto, aby mohlo formulovať účinné politické stratégie. Alebo, ako ukazuje štúdia Ewy Majewskej, feministické teoretizovanie môže začínať aj od toho, ako sa uchopí odpor, v tomto prípade: sťažovanie sa, aby sa jeho prostredníctvom pochopila povahu moci v neoliberálnej akadémii a možnosti jej kritiky. Majewska, v istom protiklade k dnes presadzovanej stratégii štrajkov, označuje sťažnosť za druhej „slabého odporu“, ktorý však tak či onak považuje za súčasť boja pracujúcich. Diskusný príspevok Selin Çağatay zas mapuje čoraz častejšie teoretizovanú a uplatňovanú štrajkovú iniciatívu, transnacionálne sa formujúcu pod záštitou tzv. Medzinárodného ženského štrajku. Feministické štrajky dnes prepukajú od Argentíny (ktorá reštriktívne interrupčné zákony na prelome rokovo 2020 a 2021 uvoľnila), cez Poľsko (kde, naopak, represívny štát podnietil na jeseň 2020 pôvodne feministické protesty k tomu, aby fakticky hegemonizovali množstvo pôvodne nesúrodých politických požiadaviek) až po Turecko. Çağatay v príspevku ponúka hutný prehľad tohto nového typu aktivizmu, ktorý dlhodobo etnograficky skúma. Hlavnými zástankyňami štrajku sú (okrem argentínskej teoretičky a aktivistky Verónicy Gago) autorky manifestu Feminism for the 99 %, ktorý v anglickej časti časopisu recenzuje Elisabeth Pedersen. Hoci autorka recenzie oceňuje príspevok manifestu, tvrdí, že paradoxne nedostatočne vyzdvihuje rolu starostlivosti. Problematika prepojenia rôznych politických bojov odvíjajúcich sa od odlišných kategórií identity, ktoré majú stáť v jadre antikapitalistického feminizmu pre 99 %, je aj jadrom knihy Ashley Bohrer o intersekcionalite, ktorú recenzuje Eliška Kubicová v anglickej časti časopisu. Konkrétnymi politickými možnosťami stojacimi pred nadväzovaním spojenectiev (či dokonca silnejších spojení) medzi feministickou a triednou politikou, vo svojom diskusnom príspevku v česko-slovenskej časti časopisu pod názvom „Za ľudový feminizmus“ predstavuje Ľubica Kobová.

V anglickej časti čísla vedie Jan Sůsa rozhovor s Katerinou Kolozovou ktorá vo svojej práci rozvíja špekulatívnu marxistickú ne-filozofiu, inšpirovanú Françoisom Laruellom. Ako vysvetľuje autorka, chápanie univerzálnosti chce desubjektivizovať a dialektický materializmus zas zbaviť jeho ontologickej povahy, ktorú mu podľa nej pripisuje Marx. Kolozova vo svojich prácach tvorivo nadväzuje o. i. na myslenie Judith Butler, ktorej zatiaľ poslednú knihu The Force of Nonviolence v česko-slovenskom čísle časopisu recenzuje Jan Bierhanzl.

Ďalšie dôležité knihy z feministicko-teoretickej produkcie recenzujú Hana Janečková (v anglickej časti Kontradikcií), Barbora Černušáková a Marianna Placáková (v česko-slovenskom čísle). Kým recenzia Černušákovej sumarizuje kritický príspevok Melindy Cooper k pochopeniu tzv. rodinných hodnôt v reprodukcii neoliberalizmu, recenzia Janečkovej, ktorej predmetom je kniha Sophie Lewis Full Surrogacy Now, objavuje nové podoby queer rodinných aj nerodinných zväzkov, sústredených okolo záväzku starostlivosti. Placákovej recenzná esej kritickým okom skúma poslednú knihu severoamerickej antropologičky z USA Kristen Ghodsee Second World, Second Sex, autorky, ktorej široko prístupné texty o socializme a feminizme si získavajú priaznivcov a priaznivkyne aj v strednej a východnej Európe.[14] V závere svojej recenznej štúdie Placáková vytýka Kristen Ghodsee, že Východ inštrumentalizuje pre aktuálne politické ciele, podriadené kritike neregulovaného kapitalizmu a liberálneho feminizmu.

Jedna recenzná štúdia (Juraja Halasa v česko-slovenskom čísle) a dve recenzie (Jakuba Rašku v česko-slovenskom čísle a Damiana Winczewskeho v anglickom čísle) sa priamo nedotýkajú hlavnej témy čísla. Juraj Halas konfrontuje dva prekladateľské a edičné počiny týkajúce sa Marxovho diela. Na pozadí širokého porovnania rôznych vydaní Kapitálu oceňuje čitateľsky prístupné nemecké vydanie 1. zväzku Kapitálu vydavateľstvom VSA-Verlag. Výber z Marxa a nové preklady, vychádzajúce pod názvom Hledání ztraceného smyslu práce, však podľa recenzenta nenapĺňajú očakávania, skôr naopak. Raškova recenzia dejín českej sociálnej demokracie a robotníckeho hnutia z pera v roku 2011 zosnulého Zdeňka Kárníka je o poznanie priaznivejšia, no i tak konštatuje, že dielo nebolo autorom dokončené a edičná práca tento nedostatok, žiaľ, nijako nenapravila. Napokon, Winczewski recenzuje kolektívnu monografiu The Practical Essence of Man zaoberajúcu sa neskorosovietskou filozofickou školou sústredenou okolo Evaľda Iljenkova.

V roku 2020 nás opustili tri význačné osobnosti, formujúce pole nášho záujmu. V anglickej časti časopisu si Joseph Grim Feinberg spomína rusistu Roberta Birda (1969 – 2020) a na antropológa Davidea Graebera (1961 – 2020). V česko-slovenskej časti časopisu zas Ľubica Kobová pripomína prácu sociologičky a politickej filozofky Hany Havelkovej (1949 – 2020).

 

Na záver by som rada poďakovala celému redakčného kolektívu za prácu aj dôveru vloženú do tohto čísla, všetkým účastníčkam a účastníkom workshopu Left Feminist Theory and Historiography, ktorý sa konal v septembri 2019 v Prahe a viedol k tomuto číslu, a predovšetkým Janovi Mervartovi a Joeovi Grimovi Feinbergovi, bez ktorých nadšenia, práce a strategického myslenia by „feministické číslo“ Kontradikcií nebolo vzniklo.

 

 

[1] Por. Marilyn J. Boxer, „Rethinking the Socialist Construction and International Career of the Concept ‚Bourgeois Feminism‛“, The American Historical Review 112 (2007), č. 1, s. 131–158.

[2] K tomu pozri špeciálne 2. číslo časopisu Historical Materialism z roku 2018, predovšetkým editorský úvod: Ashok Kumar a kol., „An Introduction to the Special Issue on Identity Politics“, Historical Materialism 26 (2018), č. 2, s. 3–20.

[3] Por. Kateřina Kolářová, „Paradoxy úspěšné teorie. Intersekcionalita mezi kritikou a stvrzováním hegemonie“, Gender a výzkum 19 (2018), č. 2, s. 11–31.

[4] Ernesto Laclau, Chantal Mouffe, Hegemonie a socialistická strategie. Za radikálně demokratickou politiku, prel. Rudolf Převrátil (Praha: Karolinum, 2014)

[5] To ukazuje okrem iného diskusia o materialistickom feminizme. Por. Rosemary Hennessy, „What’s Material about Materialist Feminism? A Marxist Feminist Critique“, Radical Philosophy (2000), č. 101 (May/June), s. 18–28, Momin Rahman, Anne Witz, „What Really Matters? The Elusive Quality of the Material in Feminist Thought“, Feminist Theory 4 (2003), č. 3, s. 243–261, Ľubica Kobová, „Čo je materiálne? Rod, sexuálna diferencia a sexualita v materialistických feminizmoch“, in Libuše Heczková (ed.), Vztahy, jazyky, těla. Texty z 1. konference českých a slovenských feministických studií (Praha: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze & Ermat, 2017), s. 298–312.

[6] Jiřina Šmejkalová-Strickland, „Do Czech Women Need Feminism? Perspectives of Feminist Theories and Practices in Czechoslovakia“, Womens Studies International Forum 17 (1994), č. 2, s. 277–282, tu s. 278. Pre exemplárny príklad tohto prinajmenšom analogického denaturalizačného záujmu feminizmu a marxizmu pozri Monique Wittig, „Nerodíme sa ako ženy“, prel. Anna Daučíková, in Jana Cviková, Jana Juráňová, Anna Daučíková, Ľubica Kobová (eds.), Lesby-by-by. Aspekty politiky identít (Bratislava: ASPEKT, 2004), s. 367–376.

[7] Publikoval ich časopis Aspekt vydávaný v Bratislave: Barbara Ehrenreich, „Život bez otce. Promýšlení teorie socialistického feminismu“, prel. Kateřina Lišková, Feministický kultúrny časopis ASPEKT (2000/2001), č. 2–1, s. 38–41, Heidi I. Hartmann, „Rodina ako miesto pre rod, triedu a politický boj. Príklad domácich prác“, prel. Jana Juráňová, Feministický kultúrny časopis ASPEKT (2000/2001), č. 2–1, s. 10–25, Maria Mies, „Kolonizování a domestikace žen“, prel. Kateřina Lišková, Feministický kultúrny časopis ASPEKT (2000/2001) č. 2–1, s. 26–38. V Aspekte naviac vyšiel aj preklad Herbert Marcuse, „Marxismus a feminismus“, prel. Pavel Siostrzonek, Feministický kultúrny časopis ASPEKT (2003/2004), č. 1, s. 157–160, aj s úvodom prekladateľa – Pavel Siostrzonek, „Herbert Marcuse, lidská emancipace a feminismus“, Feministický kultúrny časopis ASPEKT (2003/2004), č. 1, s. 155–156. Niekoľko prekladov vyšlo v cyklostylovaných zborníkoch vydaných pražským Sociologickým ústavom AV ČR: Christine Delphy, „Spjatá s domovem. Materialistická analýza ženského útlaku“, prel. Hana Navarová, in Marie Čermáková, Lumír Gatnar (eds.), Sborník překladů z evropské a americké feministické sociologie (Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1992), s. 89–98, Barbara Ehrenreich, „Feminismus a třídní konsolidace“, in Marie Čermáková, Lumír Gatnar, Eva Nechvátalová (eds.), Sborník překladů z evropské a americké feministické sociologie II. (Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1993), s. 91–98, Heidi I. Hartmann, „Gender, třída a politický boj v rodině“, prel. Hana Navarová, in Marie Čermáková, Lumír Gatnar (eds.), Sborník překladů z evropské a americké feministické sociologie (Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1992), s. 61–75.

[8] Pozri Ľubica Kobová, „Are We All Neoliberal Feminists Now?“, in Eszter Kováts (ed.), Solidarity in Struggle. Feminist Perspectives on Neoliberalism in East-Central Europe (Budapest: Friedrich Ebert Stiftung, 2016), s. 54–59.

[9] Hana Havelková, „Abstract Citizenship? Women and Power in the Czech Republic“, Social Politics: International Studies in Gender, State & Society 3 (1996), č. 2–3, s. 243–260.

[10] Libora Oates-Indruchová. „Unraveling a Tradition, or Spinning a Myth? Gender Critique in Czech Society and Culture“, Slavic Review 75 (2016), č. 4, s. 919–943.

[11] Cieľom čísla nie je nikoho dovzdelať. Dovzdelávanie sa je totiž povinnosťou, ktorá by mala byť uvalená na relatívne privilegovaných, hoci často je to práve naopak a chápe sa ako služba menej privilegovaných, ktorú vraj vykonávajú v svojom vlastnom záujme. Por. Audre Lorde v roku 1979 parafrázujúcu Adrienne Rich: „(...) belošské feministky boli schopné naučiť sa toho toľko o množstve vecí. Tak ako je možné, že ste sa nič nenaučili o černošských ženách a o našich odlišnostiach – odlišnostiach medzi beloškami a černoškami, ak je ich poznanie podmienkou prežitia nášho hnutia?“ Audre Lorde, „The Master’s Tools Will Never Dismantle the Master’s House“, in Sister Outsider: Essays and Speeches by Audre Lorde (Freedom: Crossing Press, 1998), s. 110–113, tu s. 113.

[12] Miroslava Mišičková, „Desať nových odpovedí na jeden starý problém“, Kontradikce/Contradictions 3 (2019), č. 1, s. 225–235.

[13] Vít Bartoš, „K problému dialektiky přírody“, Kontradikce/Contradictions 2 (2018), č. 1, s. 13–40, Anna Mikulenková, „Marxova politická ekonomie a ekologická krize (Kohei Saito, Marx’s Ecosocialism: Capital, Nature and the Unfinished Critique of Political Economy)“, Kontradikce/Contradictions 2 (2018), č. 1, s. 249–253.

[14] Por. český a slovenský preklad knihy Why Women Have Better Sex Under Socialism: Kristen R. Ghodseeová, Proč mají ženy za socialismu lepší sex a další argumenty pro ekonomickou nezávislost, prel. Sylva Ficová (Brno: Host, 2020) a Kristen R. Ghodsee, Prečo majú ženy v socializme lepší sex a ďalšie argumenty pre ekonomickú nezávislosť, prel. Zuzana Szabóová (Bratislava: Literárna bašta, 2020).

 

 

 

NA CESTE K TEÓRII SOCIÁLNEJ REPRODUKCIE

Ľubica Kobová

 

Predkladaný preklad záverečnej kapitoly knihy Lise Vogel Marxism and the Oppression of Women. Toward a Unitary Theory (Marxizmus a útlak žien. Na ceste k zjednotenej teórii)[15] čitateľkám a čitateľom sprostredkúva niektoré ideové východiská v súčasnosti čoraz rozšírenejšej teórie sociálnej reprodukcie.[16] Dnešná teória sociálnej reprodukcie má byť z teoretického hľadiska feministickou odpoveďou na nedostatočné zohľadnenie reprodukcie najmä v Marxových teóriách. Tithi Bhattacharya ukazuje, že „hlavnou kategóriou kapitalizmu, jeho oživujúcou silou, nie sú tovary, ale ľudská práca. To, čo sme zvykli povrchne chápať ako ‚ekonomické‛ procesy, odhaľuje kritickému pohľadu a do ekonomického procesu znovu zavádza jeho neusporiadanú, zmyslovú, rodovo a rasovo určenú, nepoddajnú súčasť: žijúce ľudské bytosti (...).“[17] Na rozdiel od dnešných teórií sociálnej reprodukcie však Vogel po dômyselnej revízii a kritike rôznych teórií podriadenia žien v socialistickej tradícii (Friedrich Engels, August Bebel, Clara Zetkin, Lenin) tvrdí, že Marx v Kapitáli a v Grundrisse ponúka vhodný „teoretický rámec pre analýzu útlaku žien v kontexte kapitalistickej sociálnej reprodukcie“[18]. Čo presne reprodukcia a sociálna reprodukcia je, je dnes predmetom živých debát, v ktorých sa stretajú heuristicky aj teoreticky ukotvené postupy. V jej jadre stojí reprodukcia pracovnej sily, ale pojem sa ňou nevyčerpáva.[19] Teória sociálnej reprodukcie chápe kapitalizmus ako sociálnu totalitu, v ktorej sú obsiahnuté produkčné aj reprodukčné procesy. Ako napovedá aj podtitul priekopníckej práce Lise Vogel, ide o jednotiacu teóriu, ktorá by mala byť schopná pomôcť objasniť protirečenia súčasného kapitalizmu.[20] A touto jednotiacou teóriou je v širšom chápaní marxizmus.

Kto je Lise Vogel? Autorka sa narodila v roku 1938 ako „red diaper baby“ rodičom, ktorí boli členmi Komunistickej strany USA. Na Radcliffe College študovala najskôr matematiku a po dvojročnej prestávke na pobyte v Paríži sa k štúdiu vrátila, tentoraz však štúdiu dejín umenia. Po ukončení bakalárskeho štúdia dva roky cestovala po Európe, kde sa prvýkrát stretla s bojom pracujúcich a antikoloniálnym zápasom. Po návrate do USA študovala na Harvard University dejiny umenia, ktoré ukončila v roku 1968 doktorátom. Počas postgraduálneho vysokoškolského štúdia sa počas letných mesiacoch rokov 1964 a 1965 zapojila do hnutia za občianske práva a so Student Nonviolent Coordination Committee organizovala černošské voličky a voličov v Mississippi. Neskôr sa pripojila k hnutiu za oslobodenie žien, konkrétne k socialisticko-feministickej organizácii Bread and Roses v Bostone. V sedemdesiatych rokoch sa ako mnoho feministických aktivistiek presunula do akademickej sféry, vyučovala jedny z prvých kurzov ženských štúdií na viacerých vysokých školách na východnom pobreží v USA, v okolí Bostonu. Po doktoráte z dejín umenia získala v roku 1981 doktorát zo sociológie na Brandeisovej univerzite. O dva roky neskôr publikovala Marxism and the Oppression of Women. Toward a Unitary Theory, z ktorej je aj preložená ukážka. V roku 1993 vydala monografiu Mothers on the Job. Maternity Policy in the U.S. Workplace, ktorá sa zaoberala vývojom štátnych politík týkajúcich sa materstva, podporujúcich štruktúrne znevýhodnenie žien.[21] Články z rokov 1977 – 1991 zhrnula do monografie Woman Questions. Essays for a Materialist Feminism, [22]ktorá vyšla v roku 1994. Až do odchodu do dôchodku v roku 2003 pôsobila na Riderovej univerzite v New Jersey.[23]

V dobe svojho vydania nevzbudila kniha Marxism and the Oppression of Women veľa pozornosti. Hoci v severoamerickom akademickom prostredí pôsobila generácia marxistických teoretičiek aj socialistických feministiek, jej prítomnosť a činnosť bola zatienená inými spôsobmi feministického teoretizovania, ktoré sa v osemdesiatych rokoch rozvíjali najmä v spojitosti s postštrukturalizmom.[24] Ale ani v období najväčšieho rozmachu ženského hnutia v poslednej tretine 20. storočia socialistický feminizmus (tento termín použijem zjednodušujúco a súhrnne pre označenie všetkých aktivistických podujatí, ktoré sa rozvíjali v spojitosti so socializmom ako politickou ideológiou a marxizmom ako nástrojom teoretickej analýzy) nebol dominantným ideologickým prúdom. Skutočnosť, že jeho výsledkom bolo množstvo prepracovaných analýz rodového poriadku spoločnosti a kapitalizmu, možno pripísať na vrub skôr nesmierne silnej marxistickej teoretickej tradícii, potrebe feministiek začleniť sa do nej a použiť ju pre problematizovanie vzťahu kapitalizmu a patriarchátu; vzťahu, ktorý bol pre ďalšie typy feministických analýz sekundárny. Z hľadiska celkového vplyvu na smerovanie feministického hnutia, resp. hnutia za oslobodenie žien v Severnej Amerike, bol socialistický feminizmus marginálny. Od polovice sedemdesiatych rokov 20. storočia vo verejnej sfére pôsobilo skôr spojenectvo liberálneho feminizmu s radikálnym (hlavne kultúrnym) feminizmom. Cieľom tohto stručného náčrtu miesta marxisticko-feministickej teórie v dejinách feminizmu na konci 20. storočia však nie je posťažovať sa na nedocenenie práce marxistických feministiek či kritizovať domnelý úpadok feministického hnutia, ktoré sa odklonilo od svojich socialisticko-feministických koreňov. Hru s konštrukciami minulosti prenechajme iným.[25] Ide skôr o to, aby sme prácu Lise Vogel videli ako zúročenie feministických diskusií, povedané všeobecne, v ľavej časti politického a teoretického spektra, ktoré sa začali prinajmenšom v roku 1969 publikovaním textu Margaret Benston The Political Economy of Women’s Liberation[26] a ďalej sa rozvíjali hlavne v sedemdesiatych rokoch 20. storočia.

Hlavnou teoretickou otázkou, ktorú si kládol feminizmus od vzniku hnutia za oslobodenie žien (women’s liberation movement, teda hnutia, ktoré už kriticky reagovalo na liberálno-feministickú analýzu situáciu z pera Betty Friedan a návrhy na jej riešenie prezentované v USA National Organization for Women), bola otázka skúmajúca príčiny útlaku žien a povahu tohto útlaku. Radikálny feminizmus identifikoval ako príčinu špecifický mocenský systém utvárania a udržiavania rodovej nadvlády, ktorý v závislosti od teoretických formulácií nazval patriarchát či pohlavno-rodový systém.[27] Z pohľadu feministickej teórie išlo o podstatný teoretický krok – útlak žien tak nebol sekundárnym dôsledkom systémov moci, ktorých pôsobenie primárne cielilo na vytvorenie napríklad triednej (teda dôsledkom kapitalizmu) či rasistickej (teda dôsledkom rasizmu) spoločnosti. Socialistické feministky, poučené radikálnym feminizmom, usilovali o pochopenie útlaku žien prostredníctvom materiálneho základu, ktorý bolo treba špecifikovať.

Diskusiu o útlaku žien z historicko-materialistickej perspektívy otvoril už uvedený text Margaret Benston. Na rozdiel od tých vysvetlení útlaku žien, ktoré hľadali jeho zdroj v ženských sociálnych rolách,, ženskej sexualite či v ideologických štruktúrach, sa Benston zamerala na úlohu práce v domácnosti. Podľa Benston práca v domácnosti produkuje úžitkovú hodnotu, no domácnosť sa už nechápe ako priestor spotreby, ale výroby. Ženy sú v dôsledku toho (na rozdiel od mužov) vnímané ako „istá skupina ľudí, ktorá je zodpovedná za produkciu jednoduchých úžitkových hodnôt prostredníctvom činností spojených s domovom a rodinou.“[28] Ako naznačuje uvedené tvrdenie, novátorstvo Margaret Benston spočívalo jednak v tom, že ako priestor či ako inštitúciu, kde sa vytvára útlak žien, označila rodinu a domácnosť (na rozdiel napríklad od trhu práce) – rodina teda nebola súčasťou nadstavby, ale útlak žien v nej mal svoj materiály základ. Jej prínos spočíval v uchopení procesov v rodine pomocou marxistických pojmov. Ako dôležitý impulz pre vlastné myslenie to oceňuje aj Vogel.[29] Ak dlho nebolo zrejmé, čo presne vytvára prepojenie medzi dvomi veľkými systémami kapitalizmu a patriarchátu, práca v domácnosti dala na túto otázku aspoň dočasnú odpoveď.

Povahe práce v domácnosti v kapitalizme sa venovala dlhá debata v priebehu celých sedemdesiatych rokov. Podnietilo ju hnutie Mzdy za prácu v domácnosti a priniesla v zásade dva hlavné postoje, formulované v rámci Marxovej teórie hodnoty.[30] Kým zástankyne ortodoxnejšieho postoja (ako sú Margaret Benston či Lise Vogel) tvrdia, že práca v domácnosti je neproduktívna práca, ktorá nevytvára nadhodnotu, zástankyne menej ortodoxnejšieho postoja (najmä teoretičky hnutia Mzdy za prácu v domácnosti – Mariarosa Dalla Costa, Selma James a Silvia Federici) považujú prácu v domácnosti za produktívnu prácu vytvárajúcu nadhodnotu,[31]či už priamo alebo nepriamo, a teda pre kapitalizmus zásadnú.[32] Predstaviteľky hnutia Mzdy za prácu v domácnosti tvrdili, že práca v domácnosti je produktívna, lebo produkuje špecifický tovar, pracovnú silu. Dalla Costa v texte The Power of Women and the Subversion of Community píše: „Práca v domácnosti nie je špecificky ‚ženská práca‛; ženu pranie a upratovanie nenapĺňa ani nevyčerpáva o nič viac alebo menej ako muža. Vzhľadom na to, že táto práca slúži reprodukcii pracovnej sily, ide o istú sociálnu službu. Zásluhou toho, že kapitál umožnil vzniku štruktúry rodiny, ‚oslobodil‛ muža od týchto funkcií tak, že je celkom ‚slobodný‛ a preto k dispozícii pre priame vykorisťovanie; je slobodný, dostatočne ‚zarábať‛ na to, aby ho žena mohla reprodukovať ako pracovnú silu.“[33] Domácnosť podľa týchto teoretičiek vlastne nie je nepodobná továrni. Len s tým rozdielom, že ženy v tejto továrni za svoju prácu nedostávajú mzdu. Mzdu za prácu nemajú žiadať kvôli uspokojeniu svojich nárokov na odmenu, ale preto, aby sa ukázala skutočná rola žien v reprodukcii kapitalizmu, v akumulácii kapitálu, a aby bolo možné prácu v domácnosti napokon aj odmietnuť. Stručne povedané, mzdy za prácu v domácnosti nie sú suma peňazí, ale politická, antikapitalistická perspektíva.[34]

Problémy diskusie o domácej práci boli prinajmenšom dva. Podľa Ehrenreich a Weeks diskusia zásluhou silného teoretického rámcovania Marxovou teóriou hodnoty degenerovala do prázdneho scholasticizmu. Ehrenreich ironicky tvrdí, že táto debata o nadhodnote podľa nej „nevyprodukovala nič hodnotné“.[35] Weeks vecne konštatuje, že v nej napokon išlo o to, aby sa v spisoch Marxa našlo vhodné miesto, pomocou ktorého by sa definitívne preukázala konformita (a lojalita) socialistických feministiek k teoretickému dedičstvu marxizmu.[36]

Vogel však výborne identifikuje, že problémom uvedenej diskusie o práci v domácnosti bolo (a domnievam sa, že naďalej je) aj to, že termíny produktívny a neproduktívny, majúce špecificky vedecký význam v Marxovej teórii, sa používali v morálnom význame. Vogel stojí na jednej strane sporu a preto uzatvára, že záver diskusie spočíval v tvrdení, že práca v domácnosti produkuje úžitkovú hodnotu a nemožno o nej uvažovať ako o produktívnej alebo neproduktívnej, pretože nevytvára nadhodnotu; a o ženách pracujúcich v domácnosti nemožno uvažovať ako o vykorisťovaných. Stále však pred socialistickými feministkami zostávala otázka, čo to teda práca v domácnosti vôbec je.[37] Povaha práce v domácnosti bola stále niečím, čo provokovalo socialisticko-feministické myslenie.

Ďalším pokus, ako zmeniť feminizmus na relevantný smer kritiky kapitalizmu a naopak bola diskusia o teórii duálnych systémov či teórii dvoch systémov (dual systems theory), ktorá časovo nasledovala po diskusii o práci v domácnosti. Socialistické feministky sa vtedy obrátili k pojmom radikálneho feminizmu. Hlavným reprezentantom teórie dvoch systémov (patriarchátu a kapitálu), kombinujúcej socialistický a feministický (presnejšie radikálno-feministický) prístup, je text Heidi Hartmann The Unhappy Marriage of Marxism and Feminism. Towards a More Progressive Union. [38] Hartmann chápe patriarchát a kapitalizmus ako systémy, ktoré sa rozvíjajú súbežne, no podľa autonómnych vnútorných logík. Hoci kapitalizmus môže využívať nerovné rodové vzťahy, jeho logika je rodovo slepá a kapitalizmus preto sám osebe nie je nutne patriarchálny. Hartmann rovnako ukazuje, že patriarchát existoval dlho pred kapitalizmom[39] a kapitalizmus preto nie je pre jeho pokračovanie nutný.[40] Kapitalizmus ani patriarchát nikdy neexistujú v akýchsi čistých formách. Existujú v historicky špecifických formách, a preto aj ich spojenie v tom, čo Hartmann nazýva patriarchálny kapitalizmus, je určené historicky      . Teória dvoch systémov teda neposkytuje celkom uspokojivú syntézu. Patriarchát chápe ako „súbor sociálnych vzťahov medzi mužmi, ktoré majú materiálnu základňu a ktoré, hoci sú hierarchické, ustanovujú alebo utvárajú vzájomnú závislosť a solidaritu medzi mužmi, ktorá im umožňuje ovládať ženy“, pričom materiálnym základom patriarchátu je „mužská kontrola nad ženskou pracovnou silou“.[41] Prepojenie medzi patriarchátom a kapitalizmom preto určuje stále pomerne nekonkrétne.

Na pozadí uvedených dvoch diskusií a nadväzujúc na ne prichádza Vogel, ktorej cieľom je predstaviť jednotnú teóriu útlaku žien a kapitalistického výrobného spôsobu. Zároveň to chce spraviť spoločne s riešením problému povahy práce v domácnosti. Podrobný výklad jej príspevku, ktorý predpokladá istú oboznámenosť s marxovskými kategóriami analýzy (a ktoré Vogel podrobnejšie vysvetľuje v 10. kapitole svojej práce, predchádzajúcej preloženej 11. kapitole), ponechajme na samotný text prekladu. Namiesto toho na záver zdôraznime dva dôležité príspevky Vogel v Marxism and the Oppression of Women.

Po prvé, Vogel stojí na počiatku teórií sociálnej reprodukcie, ktorá podľa nej vychádza z „teoretickej pozície: Triedny boj o podmienky výroby predstavuje hlavnú dynamiku spoločenského vývoja v spoločnostiach, pre ktoré je charakteristické vykorisťovanie. V týchto spoločnostiach si nadprácu privlastňuje vládnuca trieda a podstatnou podmienkou produkcie je neustála prítomnosť a obnova podriadenej triedy priamych výrobcov v pracovnom procese. Väčšinu nových pracujúcich potrebných pre doplnenie tejto triedy spravidla zabezpečuje generačné nahradenie; v triednej spoločnosti zohráva preto zásadnú rolu schopnosť žien rodiť deti. Z hľadiska sociálnej reprodukcie je útlak žien v triednych spoločnostiach ukotvený v ich rozličnej pozícii vo vzťahu k procesom generačného nahradenia.“[42] Vogel však svoju argumentáciu rozvíja ďalej a tvrdí, že aktivity v domácnostiach sú len jeden zo spôsobov reprodukcie pracovnej sily, tá sa totiž môže diať aj v pracovných táboroch, na internátoch či ubytovniach. Pracovná sila môže byť okrem generačného nahradenia doplnená aj migráciou či zotročením.[43] Ak podľa Vogel považujeme rodinu za jediné miesto, kde sa udržiava pracovná sila, nutne tak nadhodnocujeme jej rolu v priamej produkcii a fetišizujeme ju na úrovni celkovej sociálnej reprodukcie, pretože za jediný zdroj obnovy pracovnej sily v spoločnosti považujeme generačné nahradenie.[44] Naša autorka sa stoj čo stoj chce vyhnúť funkcionalizmu, takému charakteristickému pre viaceré jej predchodkyne[45] a tvrdí, že „okolnosti a výsledok procesov reprodukcie pracovnej sily sú podstatnou mierou nedourčené a kontingentné.“[46] Keď sa však vráti k identifikácii toho, čo je materiálnym základom podriadenia žien v triednej spoločnosti, podľa nej to nebude deľba práce podľa pohlavia, ale to, že „počas obdobia tehotenstva a ranej starostlivosti o dieťa sú muži živiteľmi, zabezpečujúcimi obživu ženám.“[47] To, čo utvára materiálne podmienky sociálnej konštrukcie rodových odlišností, je teda sociálna organizácia biologickej odlišnosti. Ako pripomínajú Ferguson a McNally, „ útlak žien nediktuje biológia per se, ale závislosť kapitálu na biologických procesoch charakteristických ženám – na tehotenstve, pôrode, dojčení, čo zaisťuje reprodukciu triedy pracujúcich.“[48] Preto kapitál a štát regulujú reprodukciu a rodový poriadok nadvládou mužov. Vogel napokon tvrdí, že konkrétna podoba usporiadania sociálno-reprodukčných vzťahov stojí v jadre útlaku žien, pochopenie sociálnej reprodukcie ako takej však nevyčerpáva.

Po druhé, jej teoretické podujatie je ukotvené v boji za ukončenie útlaku žien. V úvode svojej knihy kladie na komplexný prístup k útlaku žien pomerne vysoké nároky. Tie sú však dobre zrozumiteľné vo vzťahu k rámcom politického myslenia hnutia za oslobodenie žien v poslednej tretine 20. storočia v USA.[49] Takýto komplexný prístup musí podľa Vogel vyjsť zo záväzku k oslobodeniu žien a rovnosti všetkých; ďalej má usilovať o konkrétnu analýzu aktuálnej situácie žien a aj toho, ako vznikla; cieľom takéhoto prístupu má byť teória postavenia žien v spoločnosti, ktorá sa pridáva k historickému uchopeniu postavenia žien; má formulovať víziu oslobodenia žien, ktorá vyjde z poznania teórie a histórie; a napokon má vedieť odpovedať na „ženskú otázku“ aj v zmysle praktického programu a stratégie.[50]

Vidíme teda, že hoci (ako tvrdí o niekoľko desaťročí po prvom vydaní knihy) bola cieľom Vogel teória ženského oslobodenia v abstraktno-teoretických rámcoch, teda teoretický, nie historický či sociologický projekt,[51] predsa svoju teóriu buduje v spojitosti s istým, i keď marginálnym socialisticko-feministickým hnutím.

Existuje dnes socialisticko-feministické hnutie či širšie hnutie triedy pracujúcich, ktoré by na svoje teórie mohlo klásť podobné nároky a svoje východiská by potrebovalo obdobne teoretizovať? Viaceré autorky teórie sociálnej reprodukcie tvrdia, že áno.[52] Uvažovanie o tom, aké spoločenské a politické sily sa môžu chopiť teórie sociálnej reprodukcie a jej ranej formulácie z pera Lise Vogel, ponechajme nateraz na ďalšie, otvorené premýšľanie.

 

[15] Lise Vogel, Marxism and the Oppression of Women: Toward a Unitary Theory (New Brunswick, NJ: Rutgers University Press, 1983)

[16] Pozri edičný rad Mapping Social Reproduction Theory vydávaný nakladateľstvom Pluto Press a rastúci počet článkov k téme v časopisoch Historical Materialism, Science and Society, Radical Philosophy a ďalších.

[17] Tithi Bhattacharya, „Introduction: Mapping Social Reproduction Theory“, in Tithi Bhattacharya (ed.), Social Reproduction Theory: Remapping Class, Recentering Oppression (London: Pluto Press, 2017), s. 1–20, tu s. 19.

[18] Vogel, Marxism and the Oppression of Women, s. 166.

[19] Pre kritickú komparatívnu analýzu pozri Martha E. Gimenez, „Capitalist Social Reproduction: The Contradiction Between Production and Social Reproduction under Capitalism“, in Matt Vidal, Tony Smith, Tomás Rotta, Paul Prew (eds.), The Oxford Handbook of Karl Marx (Oxford: Oxford University Press, 2018).

[20] Je dobré pripomenúť, že vari prvou zjednotenou teóriou, ktorá usilovala o pochopenie produkčných vzťahov spolu so sociálnymi vzťahmi ustanovujúcimi podriadenie žien, bola teória rodovej deľby práce Iris Marion Young. Vznikla ako reakcia na neuspokojivé riešenie vzťahu patriarchátu a kapitalizmu v teórii dvoch systémov, ktorú charakterizujem nižšie. Por. Iris Marion Young, „Beyond the Unhappy Marriage: A Critique of the Dual Systems Theory“, in Lydia Sargent (ed.), Women and Revolution: A Discussion of the Unhappy Marriage of Marxism and Feminism (Boston: South End Press, 1981), s. 43–69.

[21] Lise Vogel, Mothers on the Job: Maternity Policy in the U.S. Workplace (New Brunswick, NJ: Rutgers University Press, 1993)

[22] Lise Vogel, Woman Questions: Essays for a Materialist Feminism (New York & London: Routledge, 1994)

[23] Biografická poznámka o Lise Vogel vychádza z textov Vogel, Woman Questions, s. 5–19 a Lise Vogel, “‛She Was My Kind of Scientist’: Margaret Benston and the Political Economy of Women’s Liberation“, Monthly Review, 1. 9. 2019 (dostupné online https://monthlyreview.org/2019/09/01/she-was-my-kind-of-scientist/?v=928568b84963 [prístup 3. 2. 2020]).

[24] K tomuto vývoju pozri napr. Teresa L. Ebert, „Rematerializing Feminism“, Science & Society 69 (2005), č. 1, s. 33–55; Rosemary Hennessy, Materialist Feminism and the Politics of Discourse (New York & London: Routledge, 1993) a Ľubica Kobová, „Čo je materiálne? Rod, sexuálna diferencia a sexualita v materialistických feminizmoch“, in Libuše Heczková (ed.), Vztahy, jazyky, těla: Texty z 1. konference českých a slovenských feministických studií (Praha: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze & Ermat, 2007), s. 298–312.

[25] Výbornú kritiku týchto konštrukcií feministickej minulosti podáva Clare Hemmings, Why Stories Matter: The Political Grammar of Feminist Theory (Durham: Duke University Press, 2011).

[26] Margaret Benston, „The Political Economy of Women’s Liberation“ (1969), in Rosemary Hennessy, Chrys Ingraham (eds.), Materialist Feminism: A Reader in Class, Difference, and Women‘s Lives (New York & London: Routledge, 1997), s. 17–23.

[27] Pre teóriu patriarchátu pozri Kate Millett, Sexual Politics (1969) (New York: Columbia University Press, 2016); pre teóriu pohlavno-rodového systému pozri Gayle Rubin, „The Traffic in Women: Notes on the ‚Political Economy‛ of Sex“, in Rayna R. Reiter (ed.), Toward an Anthropology of Women (New York: Monthly Review Press, 1975), s. 157–210.

[28] Benston, „The Political Economy of Women’s Liberation“, s. 19.

[29] Vogel, “‛She Was My Kind of Scientist’”, nestránkované.

[30] Pre podrobnú diskusiu miezd za prácu v domácnosti pozri Miroslava Mišičková, „Ženy a zmeny v reprodukcii: perspektíva marxistického feminizmu“, in Ľubica Kobová (ed.), Feministky hovoria o práci: Ako sa ženy stávajú subjektmi kapitalizmu (Bratislava: ASPEKT, 2015), s. 67–99.

[31] Prísne historicky vzaté však takto argumentuje už predstaviteľka Komunistickej strany USA Mary Inman v svojej práci In Woman’s Defense v roku 1940: „Práca ženy, ktorá varí pre svojho manžela, vyrábajúceho pneumatiky v továrni Firestone v kalifornskom Southgate, je súčasťou výroby automobilových pneumatík v zásade v takej istej miere, ako sú súčasťou tejto výroby aj kuchári a čašníčky v jedálňach, v ktorých sa stravujú robotníci z fabriky Firestone. A tým, že doma vykonávajú spoločensky nutnú prácu, sa všetky manželky všetkých robotníkov v továrni Firestone podieľajú na výrobe Firestone Tires a ich práca je vpletená do pneumatík rovnako neodlučiteľne, ako je do nich vpletená práca ich manželov.“ Mary Inman, In Womans Defense (Los Angeles: The Committee to Organize the Advancement of Women, 1940), s. 142. Na prácu Inman sa novšie odvoláva aj Silvia Federici.

[32] Kathi Weeks, The Problem with Work: Feminism, Marxism, Antiwork Politics, and Postwork Imaginaries (Durham: Duke University Press, 2011), s. 119.

[33] Mariarosa Dalla Costa, „Women and the Subversion of Community“ (1972), in Mariarosa Dalla Costa, Selma James, The Power of Women and the Subversion of the Community (Bristol: Falling Wall Press, 1975), s. 21–56, tu s. 33–34.

[34] Silvia Federici, „Mzda proti domácej práci“, in Bod nula: Texty o mzde za domácu prácu (Bratislava & Praha: Kolektivně proti kapitálu, 2013), s. 9–15, tu s. 9.

[35] Barbara Ehrenreich, „Život bez otce: Promýšlení teorie socialistického feminismu“, Feministický kultúrny časopis ASPEKT 8 (2000/2001), č. 1, s. 38–41, tu s. 39.

[36] Weeks, The Problem with Work, s. 119.

[37] Vogel, Marxism and the Oppression of Women, s. 22–23.

[38] Heidi I. Hartmann, „The Unhappy Marriage of Marxism and Feminism: Towards a More Progressive Union“, in Lydia Sargent (ed.), Women and Revolution: A Discussion of the Unhappy Marriage of Marxism and Feminism (Boston: South End Press, 1981), s. 1–42. K tomu pozri aj charakterizáciu teórie dvoch systémov z pera Vogel in Vogel, Marxism and the Oppression of Women, s. 128.

[39] Ehrenreich tvrdí, že by v predkapitalistickom období mal aj zostať. Por. Ehrenreich, „Život bez otce“, s. 38.

[40] Z čoho vyplynie aj záver, že patriarchát – na rozdiel od presvedčenia napr. Engelsa – môže a bude pokračovať aj po konci kapitalizmu, čo zase tvorí argument pre nutnosť neobísť feminizmus v antikapitalistickom boji.

[41] Hartmann, „The Unhappy Marriage“, s. 14 a 15.

[42] Vogel, Marxism and the Oppression of Women, s. 129.

[43] Ibid., s. 139.

[44] Ibid., s. 141–142.

[45] Tieto funkcionalistické prístupy tvrdili, že rodina vznikla za účelom kapitálu – por. Susan Ferguson, David McNally, „Capital, Labour-Power, and Gender-Relations: Introduction to the Historical Materialism Edition of ‚Marxism and the Oppression of Women‛“, in Lise Vogel, Marxism and the Oppression of Women: Toward a Unitary Theory (Leiden & Boston: Brill, 2013) s. xvii–xl, tu s. xxv.

[46] Vogel, Marxism and the Oppression of Women, s. 144.

[47] Ibid., s. 147.

[48] Ferguson, McNally, „Capital, Labour-Power“, s. xxix.

[49] Ten je možné nájsť vo výstižných opisoch Elizabeth Diggs, „What is the Women’s Movement?“, Women: A Journal of Liberation 2 (1971), č. 4, s. 10–13 a Alison M. Jaggar, „Political Philosophies of Women’s Liberation“, in Mary Vetterling-Braggin, Frederick A. Elliston, Jane English (eds.), Feminism and Philosophy (Totowa: Littlefield, Adams & Co, 1977), s. 5–21.

[50] Vogel, Marxism and the Oppression of Women, s. 36–37.

[51] Lise Vogel, Marxism and the Oppression of Women: Toward a Unitary Theory (Leiden & Boston, Brill, 2013), s. 187.

[52] Por. Tithi Bhattacharya, „How Not To Skip Class: Social Reproduction of Labor and the Global Working Class“, in Tithi Bhattacharya (ed.), Social Reproduction Theory: Remapping Class, Recentering Oppression (London: Pluto Press, 2017), s. 68–93; Cinzia Arruzza, „From Social Reproduction Feminism to the Women’s Strike“, in ibid., s. 192–196.

 

 

 

KDYŽ AKTIVISMUS NESTAČÍ

Kristen Ghodsee, Second World, Second Sex. Socialist Women’s Activism and Global Solidarity during the Cold War (Durham – London: Duke University Press 2019) 328 s. ISBN 978147800181.

Marianna Placáková

 

Americká antropoložka Kristen Ghodsee (autorka bestselleru Proč mají ženy za socialismu lepší sex?[53]) se ve své nejnovější knize Second World, Second Sex věnuje rehabilitaci ženského aktivismu v poválečných socialistických státech na pozadí mezinárodní spolupráce ženských organizací během Dekády pro ženy vyhlášené OSN na léta 1976 až 1985. Hlavní pozornost autorky je tak zaměřena na tři hlavní konference (Mexico City 1975, Kodaň 1980, Nairobi 1985), které Dekádu pro ženy doprovázely a na nichž se poprvé potkali zástupci a zástupkyně z kapitalistického Západu, socialistického Východu a z tzv. rozvojových zemí, aby diskutovali ženskou otázku. Kniha také obsahuje tři případové komparační studie (o USA, Bulharsku, Zambii) věnující se dobové vládní legislativě a jejímu vlivu na lokální postavení žen.

Hlavní argumenty knihy jsou, že lze mluvit o ženském aktivismu v případě žen, které působily ve státních organizacích socialistických států východní Evropy, že postavení žen v socialistických státech bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech lepší než těch v západních liberálních demokraciích a že díky studenoválečné soutěži mezi Západem a Východem progresivní legislativa socialistických států, týkající se práv a postavení žen, přispěla k prosazení té ve Spojených státech amerických. Tyto argumenty jsou rámovány autorčinou kritikou současného mainstreamového liberálního feminismu (který chápe jako produkt neoliberálního kapitalismu), jehož silná pozice vychází z rozpadu socialistického projektu na konci osmdesátých let. Dominance liberálního feminismu se podle Ghodsee projevila na politické úrovni již na 4. Světové konferenci OSN o ženách (Peking 1995), kde reprezentantky postsocialistických států nebyly zahrnuty do rozhodujících jednání. Opomenutí významu socialistického projektu se dále podle autorky ukazuje například v jeho absenci v současné západní mainstreamové historiografii o ženském aktivismu.[54]

Binární pohled

V politicko-aktivistické pozici Ghodsee se projevuje největší přínos i slabina této publikace. Na jedné straně tato pozice umožňuje autorce nově přepisovat zavedené výklady, na druhé se sama dopouští spousty zjednodušení a nepotvrzených hypotéz. Tyto domněnky prezentuje jako seriózní závěry, které však občas působí jen jako prosté převrácení zažitých výkladů o rozdělení na „dobrý Východ“ a „špatný Západ“. Nejproblematičtěji se jeví právě tato binární perspektiva, v níž jako by pouze přebírala dobová východiska studenoválečné rétoriky. Na rozdíl od současné historiografie, která naopak hledá spojitosti mezi těmito geograficko-politickými oblastmi, chápe je Ghodsee jako dvě naprosto oddělené celistvé a konfliktní sféry – Západ, reprezentovaný liberálním feminismem, a Východ se státně-socialistickým feminismem. Z tohoto pojetí tak vypadávají různá levicová a marxistická feministická hnutí na Západě stejně jako jakýkoli ženský aktivismus mimo oficiální instituce v socialistických státech – v případě Československa lze mluvit o různých aktivitách v rámci disentu (např. dopis čtyřiceti devíti žen Gustávu Husákovi na obranu Zdeny Erteltové[55] nebo hnutí Pražské matky z konce osmdesátých let) či neoficiální umělecké scény.[56]

Toto binární pojetí používá Ghodsee i v pohledu na prosazování genderové rovnosti. Na Západě, kde podle autorky převažovala liberálně feministická orientace ve státem prosazovaných zákonech a deklaracích, tak byla prosazována rovnost na základě stejnosti pohlaví na rozdíl od státního socialismu, kde se jednalo o prosazování rovnosti na základě jejich diference. Nehledě na zjednodušující pohled na tuto problematiku (v socialistickém Československu se začala například posledně zmiňovaná rovnost prosazovat až během šedesátých let v reakci na neuspokojivou politiku propagující prvně zmiňovanou rovnost během let padesátých[57]), hlavní problematičnost autorčiných argumentů vychází především z toho, že je příliš nedokládá dobovými příklady. Na jedné straně tak ukazuje případ Bulharska, které uznávalo specifickou pozici žen a zavádělo tak silnou sociální podporu matkám a rodinám s dětmi v podobě státních příspěvků, mateřské dovolené a zakládání systému předškolních dětských zařízení na začátku sedmdesátých let. Na druhé straně ale v případě USA prosazování rovnosti na základě stejnosti ukazuje pouze na současné knize Sheryl Sandberg,[58] provozní ředitelky Facebooku, u níž se jedná o hyperindividualizovaný návod na to, jak jako žena uspět v dnešním korporátním světě. Problematizování těchto dvou různých přístupů k prosazování rovnosti a například roli diferencialistického feminismu v dobové diskuzi na Západě ale v knize nenajdeme.

Zjednodušující pohled lze najít i v chápání a zavádění politiky socialistických států pouze po vzoru Sovětského svazu. Státní ženské organizace v socialistických i tzv. rozvojových zemích tak Ghodsee jednoduše chápe jako poválečné verze ruského Ženotdělu (ženský odbor komunistické strany 1919–1930) s různými lokálními obměnami. V případě Československa, jak ukázala historička Denisa Nečasová, je ale u ženských organizacích po roce 1948 důležitá i formální a personální návaznost na odkaz prvorepublikové liberální Ženské národní rady (jejich podoby a pravomoci se navíc během čtyřicetiletého období mnohokrát zásadně proměnily[59]). Stejně tak není možné chápat zavádění právních reforem zrovnoprávňujících postavení žen po roce 1948 jen jako jednostranné následování sovětského vzoru, jelikož mnoho z nich bylo připraveno již v předúnorové době.[60]

Státně-socialistický aktivismus

Hlavní teze Ghodsee se týká interpretačního zhodnocení státně socialistického projektu a role žen v jeho politických strukturách. Autorka se zde okrajově věnuje dlouhodobé debatě o podstatě a přínosu socialistických států ženám. Argumentačně se v ní klaní na stranu těch, kteří jejich zaváděnou politiku chápou pozitivně v tom smyslu, že postavení žen v socialistických zemích na mnoha úrovních zlepšily.[61] Dále se vymezuje vůči tradičnímu chápání ženského aktivismu pouze jako feministického hnutí „zdola“, stejně tak jako vůči konceptům státního feminismu, vztahujícím se pouze na západní liberální demokracie (legální existence neziskových organizací, odborů a pluralitního systému politických stran, kde mohou ženy prosazovat své zájmy a ovlivňovat tak státní politiku).[62] Ghodsee navrhuje po vzoru čínské historičky genderu Wang Zheng[63] rozšířit pojem státního feminismu i na socialistické státy, kdy přes centralistickou povahu jejich řízení nevidí ženy ve státních strukturách pouze jako vykonavatelky státní moci, ale jako aktivní činitele podílející se na státní politice a prosazující vlastní zájmy.

Ačkoli by s tímto závěrem člověk rád souhlasil, způsob, jakým ho Ghodsee ilustruje, mu moc přesvědčivosti nedává. Pro svůj příběh si Ghodsee vybírá několik žen – Elenu Lagadinovou, genetičku a od roku 1968 předsedkyni Výboru bulharského ženského hnutí (dále VBŽH), která hrála důležitou roli při průběhu Dekády OSN, Krastinu Tchomakovou, vedoucí zaměstnankyni VBŽH, původem z chudého, negramotného rolnictva, vstoupivší do bulharské komunistické strany již v roce 1938, nebo Soniu Bakishovou, šéfredaktorku svazového časopisu Ženata dnes. Tyto reprezentantky aktivismu (které poněkud problematicky označuje termínem „státně socialistické ženy“) chápe Ghodsee jako stoprocentní hrdinky, které nesnesou žádnou míru problematizace. Ačkoli sama zmiňuje, že jim vysoké posty v politické hierarchii zajišťovaly ekonomické výhody, potřebuje je vždy argumentačně ospravedlnit, což většinou dělá skrze pamětnický narativ. Sonia Bakish, manželka člena politbyra a dlouholetého bulharského premiéra Stanka Todorova, je tak ze své pozice „rudé šlechty“ „vyviněna“ historkou o tom, že svých výhod nijak nezneužívala, do redakce nejezdila limuzínou, ale městskou hromadnou dopravou, jak vzpomíná novinářka Maria Dinková (s. 60).

Tyto poznámky jsou pro Ghodsee v její argumentaci důležité, protože zde ženy ve vysokých funkcích pojímá primárně jako aktivistky, které se podstatou svého politického směřování výrazně odlišovaly od svých kolegů – mužských funkcionářů (elit), snažících se udržovat patriarchální status quo. Tento binární pohled narušuje v již zmiňovaném článku Wang Zheng, která tvrdí, že je ve státně-socialistickém projektu zapotřebí přiznat aktérům v rámci vládnoucích struktur možnost prosazování vlastních zájmů na základě jejich genderu jako subjektivní identity, zároveň je ale třeba chápat tehdejší politický systém jako složitější síť institucionálních mechanismů. Z argumentace Ghodsee, v níž na jedné straně stojí ženské organizace a ženský tisk oproti státu a straně (reprezentované muži) na straně druhé, tak například naprosto vypadává i role expertů vyjadřujících se k ženské otázce, jejichž expertíza nebyla podmíněná jejich subjektivním genderem (v případě Československa například Státní populační komise[64]), a byla založena na sociologických zkoumáních společnosti. Oblast politiky a expertízy se zároveň prolínala i v personálním obsazení ženských organizací, které rovněž spolupracovaly s vědeckými pracovišti.[65]

Příkladem složitého vztahu jednotlivých aktérů uvnitř systému může být problematika mateřské role žen v šedesátých letech v Československu. Osmnáctitýdenní mateřská dovolená, zavedená v roce 1950, byla tehdy v zákoníku práce několikrát prodloužena (v roce 1969 až na dva roky) společně s další ekonomickou podporou materiálního zabezpečení.[66] Otázkou, kterou si tak můžeme položit, je, co k těmto právním změnám vedlo. Konflikt mezi zaměstnaneckou a mateřskou rolí se v šedesátých letech stal jedním z hlavních témat v řešení ženské otázky.[67] Na jedné straně tu byl zájem státu, který se mj. snažil zlepšit populační vývoj společnosti. Dále tu byly analýzy expertů, které například ukazovaly problematičnost kolektivní péče o děti (týdenní jesle) v kontextu psychického a emocionálního zdraví dítěte.[68] Shodné názory expertů na prodloužení mateřské dovolené ale neexistovaly.[69] A pak tu byla například novinářka Helena Klímová, která se tomuto tématu v šedesátých letech dlouhodobě věnovala v Literárních novinách. Ve svých článcích vycházela nejen z investigativní žurnalistiky (navštěvovala různá státní zařízení kolektivní dětské péče), ale i z dobových kritických názorů expertů na tehdejší situaci.[70]

Míru „zásluh“ jednotlivých aktérů na prosazení delší mateřské dovolené, jež umožňovala zůstat matkám déle doma s dětmi, je proto obtížné určit. Sama Klímová ve své pamětnické výpovědi tvrdí, že svazový časopis Vlasta ze začátku na toto téma uveřejňované na stranách Literárních novin reagoval kriticky, a to na podnět ÚV KSČ. Delší mateřskou dovolenou podle ní v roce 1968 ale prosadila Státní populační komise (!) právě na základě expertních posudků o dětské deprivaci a popularizaci tohoto tématu ve společnosti, na němž se kromě Literárních novin podílel také třeba populární dokument Děti bez lásky (režie Kurt Goldberg, 1963). V této interpretaci Klímová samu sebe chápe jako aktivistku zastupující zájmy žen, která díky své novinářské práci napomohla ke zlepšení jejich mateřské pozice.[71]

Ve své argumentaci Ghodsee zdůrazňuje roli Výboru bulharského ženského hnutí jako platformy umožňující ženám prosazování vlastních zájmů. Zavedení podobných opatření jako v Československu (delší mateřské dovolené, ekonomické podpory rodin s dětmi) na začátku sedmdesátých let ale vykládá jednostranně a bez jakýchkoli dokladů jen jako výsledek požadavků Výboru bulharského ženského hnutí, kterým vláda vyšla vstříc: „udělali (Ústřední výbor Bulharské komunistické strany – pozn. aut.) to, co bulharské ženy chtěly (s. 70). Zjednodušující pohled na výsledky prosazování zájmů žen v tehdejším politickém systému a jejich realizace se prolíná celou knihou. Ghodsee zde sice popisuje pravomoci VBŽH (který mohl zastupovat ženy před státními úřady a zajistit například těhotné ženě vhodnou práci odpovídající jejímu fyzickému stavu) a jeho aktivity (například jak si Elena Lagadinová písemně stěžovala ÚV BKS na nedostatek bot pro děti s plochými nohami a hezkého oblečení v místních obchodech nebo na neplodnost mužů z důvodů neléčených pohlavních nemocí), jedná se ale spíš o menší zmínky bez ambic na analýzu dobové praxe a dopadu snah VBŽH na dobovou realitu.[72]

Otázka seberealizace

Jednu z charakteristik státně-socialistického feminismu vztahuje Ghodsee k termínu seberealizace (self-actualization). Jedná se o pojem, který použil americký psycholog Abraham Maslow v rámci svého konceptu pyramidy lidských potřeb, v níž jsou potřeby člověka hierarchicky řazeny od základní potřeby fyzického zabezpečení přes emocionální zázemí až k seberealizaci ve smyslu naplnění vlastního osobního rozvoje.[73] Maslowův koncept aplikovala americká feministka Betty Friedan v knize The Feminine Mystique na popis situace amerických žen na začátku šedesátých let, kdy tvrdila, že ženy v domácnosti jsou uvězněné na nejnižších stupních pyramidy a práce mimo domov by jim měla pomoci k vlastní seberealizaci.[74] O patnáct let později tento termín posloužil Barbaře Wolfe Jancar v knize Women under Communism k rozlišení mezi socialistickými zeměmi a západním feministickým hnutím v tom smyslu, že prvně zmíněné se v zavádění svých politik soustředily pouze na ekonomickou rovinu emancipace a k seberealizaci žen, na rozdíl od západního feministického hnutí, nenapomáhaly.[75]

Ghodsee svou argumentaci staví na závěru Jancar, akorát ho rétoricky obrací z negativního vyjádření na pozitivní. Tezi Jancar vidí jako výsledek liberální univerzalizující perspektivy, chápající hlavní cíl feministického hnutí jako seberealizaci založenou na hyperindividualismu. Oproti tomu Ghodsee společně s Amy Boroy[76] tvrdí, že feministické politické projekty nepotřebují vytvářet individuální, autonomní subjekty a že (pokud neuplatníme liberální východisko) se dá říci, že ženy mohou zažívat zlepšení materiálních podmínek svých rodin, komunit a dokonce států jako součást vlastního sebenaplnění. Ačkoli se jedná o podnětnou interpretaci, která by stála za další výzkum, v argumentaci Ghodsee je opět založena na zjednodušujícím předpokladu sporu mezi liberalismem a socialismem, v němž zaměňuje politiku jednotlivých socialistických států za teoretický obsah těchto dvou politických koncepcí.

V případě Československa se totiž již v šedesátých letech začalo debatovat o tom, že prosazování právní a ekonomické genderové rovnosti k emancipaci žen nestačí.[77] Socioložka Jiřina Šiklová mluvila o druhé fázi emancipace a na příkladu konfliktu zaměstnanecké a mateřské role žen upozorňovala na psychologický faktor emancipace a problém „subjektivního vztahu ženy k sobě samé“. Stát měl podle ní snížit pracovní dobu žen, nebo jim umožnit doplňující studium v rámci pracovní doby, „a tím částečně kompenzovat handicap daný jejich mateřstvím“. Cílem těchto opatření mělo být, aby se ženy mohly realizovat jak v práci, tak mít dobrý pocit ze své mateřské role, která není na úkor práce zanedbávána.[78] Jedna z kapitol akčního programu Československého svazu žen z roku 1968 se také věnovala tématu osobního rozvoje ženy, v němž byla otázka jejího sebeuplatnění formulována v kontextu objektivní i subjektivní problematiky ženy.[79] Tento postoj v sobě v dobové rétorice obsahoval i marxistické východisko, kdy „kvantitativní změny“ (růst vzdělanosti, zaměstnanosti) v otázce postavení žen v průběhu padesátých a šedesátých let přispěly k proměně kvality ve společenské základně – k novému vztahu žen ke společnosti a k sobě samým.[80]

V návaznosti na argumentaci Ghodsee se nabízí otázka, jestli státní ženské organizace nemohly mít v určitém smyslu emancipační vliv na své členky podobně jako „consciousness-raising groups“ na Západě. Wang Zheng na lokálních pobočkách čínské státní ženské organizace v padesátých letech ukazuje, jak místní ženy z nízkých sociálních vrstev po tom, co se staly jejich členkami, poprvé zažívaly pozici „mluvících subjektů“ (což pravděpodobně přispělo k jejich sebevědomí a pocitu vlastní sebehodnoty) a že na jejich rozhodnutí k členství měl pozitivní podíl právě i gender – ženské organizace byly kolektivy bez mužských členů.[81] Stejně tak je otázkou pro budoucí výzkumy, jestli účast umělkyň na státních kolektivních výstavách propagujících ženskou problematiku v socialistických státech mohla být pro ně samé platformou pro vyjadřování vlastních zájmů.[82]

Socialistický Východ byl lepší než minulý/současný liberální Západ

Ghodsee svou argumentaci o podobě socialistického projektu staví spíše jako munici pro kritiku současné americké politické situace a sociální politiky, než že by se jednalo o seriózní analýzy dobových pramenů. Tento postoj ještě více vyhřezává v její předchozí popularizační knize,[83] z níž jsou určité pasáže zahrnuty i v Second World, Second Sex. V úvodu Second World autorka tvrdí, že ženy žijící v socialistických státech měly prospěch z progresivní legislativy mnohem dříve než ženy na Západě. Vyjádření o progresivnější pozici Východu oproti Západu pak zazní v citování pamětnických výpovědí na konferenci v Mexico City v roce 1975 – a to z obou stran delegací, jak od Američanky Arvonne Fraser, tak Bulharky Marii Dinkové (s. 155). V jednotlivých případových studiích se ale podrobnější komparace mezi Východem a Západem nenachází. V případě USA se navíc Ghodsee věnuje hlavně padesátým a šedesátým létům, u Bulharska ale létům sedmdesátým.

Tento výběr jako by vybízel k domněnce, že Ghodsee toto rozvržení zvolila záměrně k podpoření a vyhrocení svého argumentu, kdy v případě USA ukazuje hrubý antikomunismus padesátých let (v roce 1956 například začala FBI se sledováním ženských organizací, které na konci šedesátých let začala infiltrovat) a u Bulharska volí až sedmdesátá léta, která s nástupem Lagadinové do funkce VBŽH chápe jako progresivní zvrat v místním prosazování ženské otázky (podkapitola „The Revolution Begins“). Podrobnější komparace prosazování například jednoho konkrétního zákona souvisejícího s postavením žen v americké a bulharské legislativě a s přihlédnutím k roli místních feministických hnutí a studené války (což je v knize v americkém případě okrajově načrtnuto) by přitom byla pro současný výzkum mimořádně přínosná.

Kromě pamětnických výpovědí vypovídajících o progresivitě Východu je v knize otištěn nedatovaný citát Eleny Lagadinové z interní zprávy pro ÚV BKS, v němž píše, že OSN jmenovala Bulharsko v Mezinárodním roce ženy v roce 1975 modelovou zemí, v níž byla otázka žen, dětí a rodiny vyřešena zatím nejprogresivnějším a nejhumánnějším způsobem. Dále zde Ghodsee odkazuje na socioložku Innu Leykin,[84] podle níž v roce 1970, kdy byl v Bulharsku navržen nový systém ekonomické podpory mateřství, neexistovala obdobná zákonná opatření v žádné jiné socialistické zemi. Zrovna ale například Československo mělo stejnou ekonomickou podporu mateřství (dvouletá mateřská dovolená, porodné, přídavky na děti, započítání období strávené s dítětem do ženina důchodu) zavedenou o něco dříve[85] a v otázce využívání a dostupnosti mateřských školek na tom bylo dokonce lépe než Bulharsko (Ghodsee uvádí dobovou anketu, podle níž v roce 1968 navštěvovalo v Bulharsku mateřské školky a jesle 23 procent dětí, zatímco v Československu v té době navštěvovalo jen mateřské školky 60 procent dětí[86]). Mimo faktických rozporů je problematická hlavně autorčina argumentace, v níž slučuje pamětnické výpovědi, oficiální dokumenty a závěry dalších badatelů bez kritického přístupu nebo jakéhokoli náznaku jejich interpretace nebo problematizace s jednoduchým cílem ukázat progresivní pozici Bulharska.

Dobrý příklad, jakým způsobem Ghodsee ve své interpretaci postupuje, je otázka interrupce, kterou Bulharsko podobně jako ostatní socialistické státy legalizovalo již v roce 1957.[87] Počátkem sedmdesátých let ale stát omezil k interrupci přístup, což se ale autorce v její argumentaci o progresivní bulharské genderové politice sedmdesátých let nehodí. Jelikož vyjádření ambivalence socialismu si Ghodsee povoluje jen v okrajových zmínkách, potřebuje tento krok bulharské vlády obhájit. Vypočítává tak, že se to stejně týkalo jen omezeného množství žen (těch vdaných, které měly méně než dvě děti), že doktorská komunita odmítala tento zákaz dodržovat a že ženy toto nařízení mohly stejně jednoduše obejít. Současně cituje Elenu Lagadinovou, která jí v roce 2012 řekla, že ona je proti zákazu potratů. Ghodsee tento citát sice nijak nekomentuje, ale jeho zasazení v tomto kontextu jako by u čtenáře mělo implikovat, že když si to Elena Lagadinová myslí v roce 2012, tak pravděpodobně i VBŽH, jehož byla v sedmdesátých letech předsedkyní, zastával k zákazu potratů negativní postoj.

Soustavná kritika liberalismu a obhajoba socialismu je v interpretacích Ghodsee problematická i v tom smyslu, že sama autorka z liberalismu vycházející schémata ve svých hodnoceních občas používá. Rozdíl mezi Východem a Západem tak například definuje tak, že na Západě si ženy na rozdíl od socialistických zemí mohly vybrat, jestli budou v domácnosti (v socialistických státech navíc ženy v domácnosti být mohly). Zároveň svou tezi o socialistických aktivistkách podrývá tím, když tvrdí, že ženy ve státních ženských organizacích používaly odkazy a citace Marxe a Engelse jen naoko, aby se vyhnuly cenzuře a mohly prosazovat vlastní zájmy, které mohly být ÚV BKS chápané jako buržoazní. Jaké zájmy to ale vlastně byly – jestli socialistické, nebo jiné, zde ale Ghodsee blíže nespecifikuje.

Spojenectví socialistického Východu s globálním Jihem

Hlavní část knihy Ghodsee věnuje popisu zmiňovaných tří konferencí uspořádaných OSN na podnět socialisticky orientované Mezinárodní demokratické federace žen. Delegace jednotlivých států na těchto velkých akcích tvořily především ženy (konference v Mexico City v roce 1975 se zúčastnilo 125 států, z jejichž delegací bylo přes 70 procent žen – přibližně čtyři tisíce). Na příkladu jednotlivých jednání Ghodsee ukazuje konflikty mezi západními liberálními demokraciemi a koalicí socialistických států a tzv. rozvojových zemí. Jádro jejich sporu spočívalo v tom, že západní státy se snažily projednávat pouze ženskou otázku bez politického, ekonomického a sociálního kontextu (vzdělání a zaměstnanost žen, jejich reprezentace ve veřejné sféře, sexismus atd.), zatímco Východ a globální Jih chtěly řešit politické otázky imperialismu, kolonialismu a apartheidu. Jedním ze sporů tak například bylo, jestli se má v jedné z deklarací objevit slovo sionismus vedle rasismu.

Interpretace politických snah žen z Východu a globálního Jihu pouze jako cílené propagandy Sovětského svazu Ghodsee kritizuje jako výsledek liberální perspektivy. Jejich upřednostňování otázky rasy, třídy, etnicity nad ženskými zájmy naopak chápe jako součást řešení ženské otázky a příklad intersekcionality. Svou tezi o tom, že zde ženy prosazovaly své zájmy, ale současně popírá, když píše, že pouze reprezentovaly své státy a reprodukovaly politiku svých vlád, řízených muži. Stejně tak v textu neukazuje, jak a jestli například jednotlivé přijaté deklarace o postavení žen, ke kterým se státy jednotlivě zavazovaly, měly nějaký reálný vliv na lokální situace žen. V tomto smyslu pak popis konferencí Ghodsee vyznívá v opačném smyslu, než si sama předsevzala, a to sice jako formální politická jednání, na nichž se vůči sobě rétoricky vymezovaly dva různé politické bloky. Podobně i argument o prosazování „intersekcionality“ žen ze socialistických zemí zde jen okrajově načrtává a podrobnější analýza se v knize nenachází (v případové studii o Bulharsku toto téma úplně absentuje).

Nejpřínosnější částí knihy je popis mezinárodní spolupráce ženských organizací – především mezi Bulharskem a Zambií. Ta získala nezávislost v roce 1964 a mezi léty 1970 až 1973 byla součástí Hnutí nezúčastněných států, dostávala ale podporu a spolupracovala nadále i se zeměmi ze Západu a Východu. Ghodsee zde například popisuje měsíční školení pro ženy z Afriky a Asie, organizované v osmdesátých letech v Bulharsku pod vedením Výboru bulharského ženského hnutí a Mezinárodní demokratické federace žen, která je měla mj. prakticky připravit na lepší vedení ženských organizací ve vlastních zemích (učily se, jak psát projevy, tiskové zprávy, mluvit do médií, organizovat sjezdy). Rovněž ukazuje, jak na začátku osmdesátých let pomáhalo Bulharsko zavádět v Zambii na požadavek místní ženské organizace systém dětských školek.

Na obecnější rovině argumentace ale Ghodsee ve svém tezovitém uvažování dochází občas až k absurdním závěrům. Jedním z nich je, že osobní zkušenost žen ze socialistických států s africkými ženami, bojujícími proti koloniálním režimům (například v Angole, Namibii, Rhodesii), je mohla inspirovat k působení v disentu na konci osmdesátých let. Stejně tak tvrdí, že ženy pracující ve státních ženských organizacích se po roce 1989 v Bulharsku stáhly z veřejného prostoru, odchovaly ale mladší generaci aktivistek, které se však v nových neziskových organizacích odmítaly ke svým předchůdkyním hlásit (což vidí jako výsledek liberální perspektivy). Ačkoli v případě Bulharska možná existovala větší personální kontinuita před rokem 1989 a po něm, slučovat v socialistických státech aktivismus žen z oficiálních struktur s aktivismem žen v disentu, které vůči sobě z podstaty věci stály v opozici a mezi jejichž tábory k personálním přesunům během sedmdesátých a osmdesátých let (alespoň v případě Československa) nedocházelo, je dost problematické. Současně by to implikovalo představu, že aktivistky v devadesátých letech (často navazující na svou činnost v disentu před rokem 1989), které zakládaly a působily v mnoha neziskových organizacích – Dana Němcová (Poradna pro uprchlíky), Jiřina Šiklová, Jana Hradilková (Gender Studies), Otta Bednářová, Olga Stankovičová (Výbor dobré vůle Olgy Havlové), byly ve svém aktivismu odchované Marií Kabrhelovou a jejími kolegyněmi.[88]

Na druhou stranu by stálo za to prozkoumat tezi Ghodsee o spojenectví mezi ženami ze socialistického Východu a globálního Jihu v kontextu disentu v socialistických zemích. Exulantka Zdena Salivarová-Škvorecká například na konci osmdesátých let popsala svůj zážitek z návštěvy feministického knižního festivalu v Montrealu, kam byla pozvána jako nakladatelka, publikující mj. i tituly československých autorek.[89] V popisu různých feminismů zastoupených na konferenci vystavila vlastní pozici citátem neoficiální spisovatelky Lenky Procházkové: „Nejdříve musí být svobodná společnost a pak můžeme mluvit o svobodách žen.“ Jedná se o často zmiňovaný postoj žen v disentu, který se v základním východisku shodoval s oficiální politikou socialistických států s tím rozdílem, že prvně zmiňovaná pozice ztotožňovala útlak s omezením práv a svobod jednotlivce socialistickým státem, zatímco druhá chápala útlak jako rasovou a třídní diskriminaci spojovanou se západními liberálními demokraciemi. Ačkoli Salivarová-Škvorecká zastávala liberální pozici v hodnocení tehdejších politických systémů, je zajímavé, že se na zmíněném festivalu o západním liberálním feminismu řešícím především psychosexuální tematiku vyjadřovala značně posměšně. Pozitivně se naopak identifikovala s pákistánskou aktivistkou Khawar Mumtaz, ženami z Indie a z dalších tzv. rozvojových zemí, které podle ní řešily důležitější problémy.

V případě československého disentu nebyly takovéto konfrontace s aktivistkami z globálního Jihu možné a disent se ani o situaci žen v tzv. rozvojových zemích nezajímal, důležitá je zde ale zmíněná otázka identifikace – jestli pro ženy z neoficiálních struktur (i obecně pro občanky socialistických států) nebylo snazší a přijatelnější se ve svých emancipačních snahách identifikovat spíše s ženami z globálního Jihu než Západu. Tato otázka se vztahuje i na devadesátá léta, kdy začalo docházet k větším mezinárodním kontaktům. Například Jiřina Šiklová byla s aktivistkami ze Západu tehdy často ve styku mj. i díky své roli při zakládání neziskové organizace Gender Studies. Ve svých vzpomínkách se dnes vyjadřuje o západních feministkách, které tehdy do České republiky přijížděly a měly podle ní potřebu místním ženám radit, co a jak si myslet a dělat, velmi nevybíravým způsobem.[90]

Možnosti dalšího výzkumu

Ačkoli jsou autorčiny závěry často formulovány problematicky, výchozí pozice Ghodsee, kdy se u interpretací jednotlivých badatelů snaží rozkrývat politické pozadí jejich argumentů, je pro další studium socialistického projektu užitečná.[91] Komparace úspěšnosti jednotlivých politických režimů je sice ze své podstaty problematická, pokud by ale člověk na tuto argumentaci přistoupil, dá se například říci (ve shodě s Ghodsee), že se badatelé a badatelky shodují na „progresivitě“ socialistických zemí oproti západním liberálním státům v období padesátých a raných šedesátých let (v případě legislativy legalizace potratu, liberalizace rozvodu nebo např. progresivního výzkumu ženské sexuality a marxistické kritiky vizualizace ženského těla).[92] Komplikovanější je to ale s interpretacemi genderových politik socialistických států sedmdesátých a osmdesátých let, diskutovaných a postupně zaváděných v šedesátých letech a později.[93] Tyto politiky jsou často interpretovány jako konzervativní obrat, v němž byla akcentace pracovní role ženy nahrazena její rolí mateřskou, opět tradičně spojenou s domácí sférou.[94] Oproti nim chápe Ghodsee zavádění těchto politik jako progresivní státní politiku, zajišťující ženám sociální jistoty. Ačkoli je autorčin argument formulován především jako kritika současné americké politiky, která dodnes placenou mateřskou dovolenou neuzákonila, mohli bychom se v návaznosti na její argumentaci nově ptát po podstatě „normalizační“ politiky a jejího reálného dopadu na život žen a po tom, jestli některé z dnešních kritických interpretací nevycházejí z liberálních pozic jejich autorů a autorek.

Mezi tyto argumenty by mohla patřit například stereotypní teze Kateřiny Liškové o zavádění již zmiňovaných štědrých sociálních mateřských opatření na konci šedesátých a na začátku sedmdesátých let jako cesty, kterou se stát snažil „uplatit“ československou společnost a konsolidovat politickou situaci po roce 1968.[95] V analýze sexuologického diskurzu ve státním socialismu dále Lišková došla k závěru, že v padesátých letech experti propagovali partnerské sexuální vztahy založené na genderové rovnosti, zatímco během tzv. „normalizace“ se začala upřednostňovat genderová diferenciace, vedoucí k stereotypizaci genderových rolí a podílející se na genderové nerovnosti.[96] Ačkoli esencializace „ženskosti“ byla jedním z průvodních jevů tehdejšího genderového diskurzu,[97] je otázkou, jestli teze o konzervativní „normalizaci“ není příliš zjednodušující a negativní pohled na toto období, vycházející z liberálních interpretačních pozic. Mainstreamový pohled na „normalizační rodinu“, jejíž členové se realizují v domácnosti, na chatě a v konzumním způsobu života, který zde Lišková reprodukuje (teze o „privatizaci rodiny“) a který v české společnosti přežívá od devadesátých let, přitom přímo vybízí k novým interpretacím.

Kromě nového pohledu na sedmdesátá a osmdesátá léta Kristen Ghodsee a další badatelé a badatelky[98] nově formulují otázku prosazování genderové rovnosti v socialistických státech. Jednou z oblastí budoucích výzkumů by tak mohla být mezinárodní dimenze prosazování genderové rovnosti – role Československa na mezinárodních konferencích věnujících se ženské otázce, v Mezinárodní demokratické federaci žen, tak mezinárodní styky s jednotlivými ženskými organizacemi jak ze socialistických, tak z tzv. rozvojových zemí (popřípadě těch ze Západu – např. návštěva Fanii Jordan a Angely Davis v Československu v roce 1971 a 1972[99]). Otázkou je, jestli československé státní ženské organizace (ať již svou rolí v rámci Mezinárodní demokratické federace žen, či samy o sobě) mohly mít vliv na prosazování genderové rovnosti na Západě nebo na genderovou politiku států globálního Jihu (mimo úroveň podpisových akcí, petic a finanční moci – Fondu solidarity atd.).

Dále by stálo za to navázat na výzkumy historiček Denisy Nečasové a Květy Jechové[100] a prozkoumat roli státních ženských organizací (Rady žen 1948–1950, Československého svazu žen 1950–1952, Výboru československých žen 1951–1967, Československého svazu žen 1967–1969, Českého svazu žen 1969–1989, Československé rady žen 1969–1974, Československého svazu žen 1974–1989) v jednotlivých obdobích a jejich možnosti v prosazování ženských zájmů ve státní politice. Zajímavý by v tomto smyslu byl mj. určitě příklad Československého svazu žen v letech 1967 až 1969 nebo výzkum působení ženských organizací na regionální úrovni.[101] Stejně tak by bylo přínosné věnovat se podrobněji vztahu mezi ekonomickými zájmy státu, expertními diskurzy a zájmy žen – ať již těch ve státních ženských organizacích (Libuše Háková), státních vědeckých institucích (Irena Dubská, Jiřina Šiklová), nebo novinářek (Helena Klímová), které byly především v druhé polovině šedesátých let na stranách časopisů (Vlasta, Květy, Literární noviny ad.) ke státní politice kritické, tak i občanek vyjadřujících se ke svému společenskému postavení v dobových anketách.

Pro analýzu tehdejšího aktivismu žen je zapotřebí nejen průzkum dobových archivních dokumentů, ale také provedení orálního výzkumu s tehdejšími aktérkami o jejich motivacích a roli jejich působení v ženských organizacích (či v jiném druhu aktivismu) v osobní rovině.[102] Kromě absentujících biografií jednotlivých předsedkyní ženských organizací (mezi něž patřily např. Anežka Hodinová-Spurná, Gusta Fučíková, Helena Leflerová, Miluše Fischerová, Jarmila Knoblochová, Marie Jarošová, Marie Kabrhelová)[103] by stálo za to udělat rozhovory s ženami působícími v ženských organizacích na centrální i regionální úrovni nebo s redaktorkami ženského tisku.[104] Dále se nabízí otázka aktivismu žen v rámci disentu a neoficiální scény, kde lze navázat na projekt Bytová revolta Marcely Linkové a Nadi Strakové, který skrze antologii obecných biografických rozhovorů s disidentkami bohužel k osvětlení ženské problematiky v disentu přispěl jen v malé míře.[105]

K analýze ideového rámce postavení žen v socialistické společnosti ve vztahu k Západu a globálnímu Jihu by mohlo vést i zkoumání dobových československých diskurzů o mezinárodním postavení žen.[106] V tomto smyslu je zajímavý konec šedesátých a osmdesátých let, kdy se v časopise Vlasta objevovaly ankety o ženské emancipaci s aktivistkami a expertkami, které nepocházely jen ze socialistických zemí ani nereprezentovaly západní komunistické organizace.[107] K dalšímu výzkumu vybízí i přechod mezi osmdesátými a devadesátými léty, a to jak v rovině jednotlivých kariér žen (např. Marie Kabrhelová, předsedkyně Československého svazu žen, v průběhu roku 1989 ztratila většinu svých politických funkcí, na jaře 1990 byla vyloučena z komunistické strany a odešla do důchodu)[108], tak v rovině výzkumu aktivit a ideového zázemí jednotlivých organizací, jejich zániku (Československý svaz žen v roce 1990), kontinuity (Český svaz žen), opětovného založení (Ženský klub český v roce 1990 a Americký klub dam v roce 1996), či jejich politických ambic na začátku devadesátých let (politická strana ČSŽ Hnutí za rovnoprávné postavení žen v Čechách a na Moravě a Politická strana žen a matek Československa).[109] Stejně tak se nabízí zkoumat vztah českého aktivistického a akademického prostředí v devadesátých letech k socialistickému projektu genderové rovnosti a implementaci angloamerické genderové teorie do českého prostředí a její upřednostňování nad místní tradicí, k čemuž mj. přispívala ekonomická dominance západních států (systém grantů atd.).[110]

Závěr

Kniha Kristen Ghodsee je především kritikou současného neregulovaného kapitalismu, nerovného rozdělení ekonomických zdrojů, přispívajících k genderové nerovnosti, a také mainstreamového liberálního feminismu jako pozůstatku „vítězství“ Západu nad Východem ve studenoválečném konfliktu. Jejím hlavním přínosem je zpracování mezinárodních poválečných kontaktů mezi ženskými organizacemi Bulharska a Zambie a debat na mezinárodních konferencích, pořádaných během Dekády pro ženy OSN (1976 až 1985), s důrazem na roli socialistických států a států globálního Jihu (především Bulharska a Zambie), jejichž „ženskou“ diplomacii i státní politiky zaměřené na postavení žen ve společnosti se snaží rehabilitovat.

V interpretační rovině dochází autorka v knize k mnoha zjednodušujícím a nepodloženým tvrzením, která jsou problematická z hlediska historiografie, v kritice současné americké politiky ale působí o dost efektněji. Ačkoli se tak může zdát, že autorka staví svou argumentaci jako „obhajobu“ politiky bývalých socialistických států, její přístup bez snahy hlouběji pochopit a analyzovat jejich společenskou a politickou poválečnou situaci svědčí spíše o instrumentalizaci „Východu“ pro současné politické debaty. Stejně tak se dají chápat její „antropologické vstupy“, v nichž v rámci globální sesterské solidarity popisuje svá přátelská setkání s protagonistkami knihy – bývalými členkami ženských organizací. Jedná se ale pouze o ženy z Bulharska a Zambie (ne z USA), v jejichž popisu se Ghodsee nevědomky dopouští orientalizace. Není se tak schopná vymanit ze západní perspektivy, kterou sama kritizuje. Přes zmíněné problémy se dá říci, že výchozí politická pozice knihy společně s načrtnutím tematických okruhů (reformulace aktivismu žen ve státním socialismu, možnosti a formy mezinárodní spolupráce ženských organizací ad.) je podnětná a mohla by inspirovat budoucí badatele a badatelky k analytičtěji zaměřeným výzkumům.

 

 

[53] Kristen R. Ghodseeová, Proč mají ženy za socialismu lepší sex, přel. Sylva Ficová (Brno: Host, 2020).

[54] Na knihu vyšla v místním kontextu již recenze Adély Gjuričové, která se v mnohých argumentech s touto recenzí shoduje. Srov. Adéla Gjuričová, „Kristen Ghodsee, Second World, Second Sex“, Střed 11 (2019), č. 2, s. 109–114.

[55] „Čtyřicet devět žen se solidarizuje se Zdenou Erteltovou“, Informace o Chartě 1 (1978), č. 11, s. 21, 22. Zdena Erteltová, opisovačka Edice Petlice, byla tehdy obviněna z údajné prostituce a nedobrovolně hospitalizovaná na venerologickém oddělení.

[56] Srov. Marianna Placáková, „Československá cesta jako východisko. Feministické umění v období státního socialismu“, Sešity pro umění, teorii a příbuzné zóny 13 (2019), č. 27, s. 26–63.

[57] Barbara Havelková, „Tři stadia genderu v socialistickém právu“, in Hana Havelková, Libora Oates-Indruchová (eds.), Vyvlastněný hlas. Proměny genderové kultury české společnosti 19481989 (Praha: Sociologické nakladatelství 2015), s. 45–82; Marianna Placáková, „Člověk, nebo sexus? Diskuze k českému vydání knihy Simone de Beauvoir ‚Druhé pohlaví‘“, Filosofický časopis 68 (2020), č. 6, s. 865–886.

[58] Sheryl Sandberg, Lean In: Opřete se do toho. Ženy, práce a vůle uspět, přel. L. Kárníková, A. Kárníková (Praha: Dokořán, 2013).

[59] Srov. Denisa Nečasová, Buduj vlast – posílíš mír!: Ženské hnutí v českých zemích 1945–1955 (Brno: Matice moravská, 2011). Dále např. Květa Jechová, „Emancipace shora: ženské organizace v českých zemích v druhé polovině 20. století“, Paměť a dějiny 7 (2013), č. 4, s. 3–18.

[60] Například návrhy právních úprav Milady Horákové týkající se manželského a rodinného práva. Srov. Nečasová, Buduj vlast, s. 115.

[61] Např. Maxine Molyneux, Women’s Movements in International Perspective: Latin America and Beyond (New York: Palgrave, 2001).

[62] Např. Amy Mazur, Dorothy E. McBride, Comparative State Feminism (New York: Sage Publications, 1995).

[63] Wang Zheng, „‚State Feminism‘? Gender and Socialist State Formation in Maoist China“, Feminist Studies 31 (2005), č. 3, s. 519–551.

[64] Jednalo se o poradní orgán vlády v genderově relevantních otázkách, v němž působili experti a expertky z oblastí demografie, práva, psychiatrie, psychologie, gynekologie, sexuologie, sociologie, urbanistiky, statistiky, ekonomie, ekologie. Srov. Hana Havelková, „(De)centralizovaná genderová politika: Role Stání populační komise“, in Havelková, Oates-Indruchová, Vyvlastněný hlas, s. 125–168.

[65] V Československu byla v ideologické komisi Výboru československých žen v polovině šedesátých let například socioložka Libuše Háková z ČSAV. Československá rada žen zase spolupracovala na přelomu šedesátých a sedmdesátých let s Ústavem sociálně politických věd při Univerzitě Karlově. Srov. Jechová, „Emancipace shora“; Petra Počárevská, Československý svaz žen v letech 1965–1975 [diplomová práce] (Praha: Univerzita Karlova) 2017, s. 57, 58.

[66] Havelková, „Tři stadia genderu v socialistickém právu“, s. 65, 66.

[67] Státní populační komise například v roce 1962 na toto téma uspořádala celostátní konferenci.

[68] Josef Langmeier, Zdeněk Matějček, Psychická deprivace v dětství (Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1963).

[69] „Spor o ženu naší doby“, Vlasta 21 (1967), č. 41, s. 6, 7; „Beseda o ženách“, Květy 119 (1968), č. 24, s. 5–7.

[70] Např. Helena Klímová, „…jako míšeňské jablíčko, jako z růže květ…“, Literární noviny 12 (1963), č. 7, s. 1, 6; Helena Klímová, „Děti a denní jesle. Hovoří odborníci“, Literární noviny 12 (1963), č. 12, s. 6; Helena Klímová, „Hádání o rodině (diskuze)“, Literární noviny 15 (1966), č. 11, s. 3, 6.

[71] Helena Klímová, „Z podpisu Charty jsem měla velikou radost a pocit vnitřní svobody“, in Marcela Linková, Naďa Straková (eds.), Bytová revolta. Jak ženy dělaly disent (Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2018), s. 124.

[72] Jako skvělý příklad analýzy struktury, zájmů a realizace snah státně-socialistických ženských organizací lze zmínit knihu Denisy Nečasové, která se zabývala první polovinou padesátých let v Československu a k možnosti prosazování zájmů žen ženskými organizacemi se v tomto období staví značně kriticky. Srov. Nečasová, „Buduj vlast“. Se závěry Denisy Nečasové polemizuje ve své diplomové práci Kristína Kallay, která ženám v ženských organizacích naopak možnosti prosazování vlastních zájmů připisuje. Ačkoliv se jedná o podnětný přístup, závěry Kallay jsou podloženy spíše teoreticky než pramenně a navíc bez znalosti širšího kontextu (s Nečasovou např. polemizuje na základě jednoho článku bez znalosti její předešlé knihy, která je nejdůležitějším příspěvkem k tématu). Srov. Kristína Kállay, The Czechoslovak Women’s Union (1950–1990): a Union for the Women, a Union for the Party? [diplomová práce] (Budapešť: CEU, 2015).

[73] Abraham Maslow, Motivation and Personality (New York: Harper, 1954).

[74] Betty Friedan, The Feminine Mystique (New York: W. W. Norton and Company, 1963); Betty Friedan, The Feminine Mystique, přel. J. Kočová (Praha: Pragma, 2002).

[75] Barbara Wolfe Jancar, Women Under Communism: A Cross-National Analysis of Women in Communist Societies (Baltimore: John Hopkins University Press, 1978), s. 206, 207.

[76] Amy Borovoy, Kristen Ghodsee, „Decentering Agency in Feminist Theory: Social Democracy, Postsocialism, and the Re-engagement of the Social Good“, Women’s Studies International Forum 35 (2012), s. 153–165.

[77] Jedná se o základní rámec emancipace žen formulované Friedrichem Engelsem. Srov. Friedrich Engels, Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, přel. Pavel Levít, Jaroslav Bílý (Praha: Mladá fronta, 1967).

[78] Jiřina Šiklová, „Je vysokoškolské vzdělání žen přínosem?“, Literární noviny 14 (1965), č. 28, s. 7.

[79] Eva Štolbová, „Společně i rozdílně“, Vlasta 22 (1968), č. 33, s. 7.

[80] Srov. ibid.; „Beseda o ženách“, Květy 119 (1968), č. 24, s. 6. O jak mainstreamový názor se v té době jednalo, svědčí replika prodavačky Anny Holubové z jednoho z nejsledovanějších seriálů sedmdesátých let, v níž v reakci na situaci ve svém manželství říká: „My jsme se vždycky učili, že žena bude svobodná, až bude na muži hospodářsky nezávislá. Nezávislá jsem, svobodná ne.“ Srov. Žena za pultem. Příběh šéfova syna, 10. díl (režie Jaroslav Dudek, 1977).

[81] Zheng, „‚State Feminism‘?“. Srov. Basia A. Nowak, „‚Where Do You Think I Learned How to Style My Own Hair?‘ Gender and Everyday Lives of Women Activists in Poland’s League of Women“, in Shana Penn, Jill Massino (eds.), Gender Politics and Everyday Life in State Socialist Eastern and Central Europe (New York: Palgrave Macmilllan 2009), s. 45–58.

[82] Mezinárodní rok ženy v roce 1975 byl mj. také první událostí, k jejíž příležitosti se pořádaly výstavy propagující genderovou rovnost v socialistických, kapitalistických a tzv. rozvojových zemích zároveň. Srov. Marianna Placáková, Eva Skopalová, „Ženy vystavující, ženy vystavené. Oficiální výstavní politika v období tzv. normalizace“, Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny 19 (2019), č. 26, s. 86–118.

[83] Ghodseeová, Proč mají ženy za socialismu lepší sex.

[84] Inna Leykin, „‚Population Prescriptions‘: State, Morality, and Population Politics in Contemporary Russia“, dizertační práce (Providence: Brown University, 2012).

[85] Havelková, „Tři stadia genderu v socialistickém právu“, s. 65, 66. Širší systém příspěvků na péči o děti byl zaveden již v roce 1967 v Maďarsku, v Československu v roce 1970, Bulharsku v roce 1973 a o tři roky později v NDR. Srov. Godfrey Baldwin, Population Estimates and Projections for Eastern Europe: 1950–2000, in East European Assessments (part II) (Washington: U. S. Government Printing Office 1981), s. 252–256.

[86] Statistická ročenka ČSSR, 1964–1971, in Alena Wagnerová, Žena za socialismu (Praha: SLON, 2017), s. 133, 134.

[87] Barbara Havelková, Gender Equality in Law: Uncovering the Legacies of Czech State Socialism (Oxford: Hart, 2017), s. 37.

[88] O kontinuitě sporu mezi státními ženskými organizacemi a aktivistkami „zdola“ po roce 1989 vypovídají vzpomínky Zdeňky Hajné, předsedkyně Českého svazu žen v devadesátých letech, v nichž vzpomíná na listopadové demonstrace zaměřené proti Svazu, stejně tak jako na pozdější „mediální útoky“ Jiřiny Šiklové na ČSŽ. Srov. Zdeňka Hajná, Ženy v sametu. Český svaz žen v časech změn (Praha: Hidoval 2001), s. 98.

[89] Zdena Salivarová-Škvorecká, „Nečekané pozvání“ (1988), in: Zdena Salivarová, Vladimír Drha, Anně K. je zima a další texty (Společnost Josefa Škvoreckého: Nové Město nad Cidlinou, 1992), s. 38–40.

[90] Osobní rozhovor M. P. s Jiřinou Šiklovou, jaro 2016. Negativní zkušenost se západními aktivistkami a organizacemi, které měly potřebu Češky „vzdělávat“, popisuje i Zdeňka Hajná ze své praxe v Československém svazu žen v devadesátých letech. Srov. Hajná, Ženy v sametu, s. 50.

[91] Více k možným tématům budoucího výzkumu genderové politiky za státního socialismu srov. Hana Havelková, „Náměty k diskusi o českém genderovém kontextu“, in Věra Sokolová, Ľuba Kobová (eds.), Odvaha nesouhlasit: feministické myšlení Hany Havelkové a jeho reflexe (Praha: Fakulta humanitních studií UK, 2019), s. 180–197.

[92] Srov. Havelková, „Tři stadia genderu“, s. 48; Kateřina Lišková, Sexual Liberation, Socialist Style. Communist Czechoslovakia and the Science of Desire, 1945–1989 (Cambridge: University Press 2018), s. 137, 138; Marianna Placáková, „Socialistický akt. Marxismus a teorie fotografie šedesátých let“, Sešity pro teorii, umění a příbuzné zóny (přijato k publikaci).

[93] Srov. Robert J. McIntyre, „Pronatalist Programmes in Eastern Europe“, Soviet Studies 27 (1975), č. 3, s. 366–380.

[94] Srov. Havelková, „Tři stadia genderu v socialistickém právu“, s. 48. Historička Malgorzata Fidelis uvádí, že ke změně paradigmatu došlo v polském případě již po roce 1953. Srov. Malgorzata Fidelis, „Equality through Protection: The Politics of Women’s Employment in Postwar Poland 1945–1956“, Slavic Review 63 (2004), č. 2, s. 301–324.

[95] Lišková, Sexual Liberation, s. 178. V případě Liškové jde ale o nejednoznačné a paradoxní stanovisko (kterými se její kniha vyznačuje), protože autorka zároveň tvrdí, že byly tyto reformy připraveny již během šedesátých let a „normalizační“ vláda je pouze za své vlastní prezentovala (s. 158).

[96] Ibid. (podkapitola „Forget Love. Marriage Only Works When Men Are Above Women“), s. 183. Diferencovanější a ambivalentnější pohled na „normalizační“ expertní (v tomto případě psychologický diskurz) na základě analýzy dobových manželských příruček viz: Ivan Vodochovský, Petra Klvačová, „Normativní podoby manželství v předlistopadové populárně-naučné literatuře“, in Havelková, Oates-Indruchová, Vyvlastněný hlas, s. 207–243.

[97] Placáková, „Člověk, nebo sexus?“.

[98] Např. Magdalena Grabowska, „Bits of Freedom: Demystifying Women’s Activism under State Socialism in Poland and Georgia“, Feminist Studies 43 (2017), č. 1, s. 141–168; Francisca de Haan, „The Global Left-Feminist 1960s: From Copenhagen to Moscow and New York“, in Chen Jian, Martin Klimke, Masha Kirasirova, Mary Nolan, Marilyn Young, Joanna Waley-Cohen (eds.), The Routledge Handbook of the Global Sixties: Between Protest and Nation-Building (Routledge: Abingdon, 2018), s. 230–242.

[99] Jiřina Šrámová, „Setkání s Fanií Jordanovou“, Vlasta 45 (1971), č. 47, s. 10, 11; Jiřina Šrámová, „Angelin dík matce“, Vlasta 46 (1972), č. 42, s. 4, 5. Srov. Sophie Lorenz, „Heroine of the Other America: the East German Solidarity Movement in Support of Angela Davis, 1970–73“, in Jian, Klimke, Kirasirova, Nolan, Young, Waley-Cohen (eds.), The Routledge Handbook, s. 548–564.

[100] Kromě již citovaných např. Denisa Nečasová, „Organizace žen v historické perspektivě 1948–1989“, in Havelková, Oates-Indruchová, Vyvlastněný hlas, s. 169–206; Květa Jechová, „Cesta k emancipaci. Postavení ženy v české společnosti 20. století. Pokus o vymezení problému“, in Oldřich Tůma, Tomáš Vilímek (eds.), Pět studií k dějinám společnosti po roce 1945 (Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2008), s. 69–129. Dále např. Romana Pleslová, Český svaz žen v Jihlavě (1967–1980) a organizácia Medzinárodného dňa žien a Medzinárodného dňa detí [diplomová práce] (Brno: Masarykova univerzita, 2018).

[101] Např. Daniela Kučerová, Činnost Českého svazu žen v integraci Romů na Českolipsku v letech 1970–1983 [diplomová práce] (Praha: Univerzita Karlova, 2018).

[102] Srov. „Rozhovor s Elenou N.“ (Libuší Mináčovou), in Zuzana Kiczková (ed.), Pamäť žien. O skúsenosti sebeutvárania v biografických rozhovorech (Bratislava: Iris, 2006), s. 166–198. V tomto případě Kiczková ale šéfredaktorskou roli Mináčové v ženském časopise Slovenka interpretuje z antikomunistických pozic negativně pouze jako disciplinaci československých občanek.

[103] Nejznámější je v tomto ohledu popularizační a problematická kniha Jiřího Pernese: „Ženy přitahovalo kouzlo komunistického ideálu stejně jako muže. Vzhledem ke své citovosti většina z nich přistupovala k politice strany naprosto nekriticky a jejich nadšení spíše než u mužů přerůstalo ve fanatismus.“ Srov. Jiří Pernes, Komunistky s fanatismem v srdci (Praha: Brána, 2006), s. 5.

[104] Kromě vysoce postavených žen v ženských organizacích se mezinárodních setkání mohly účastnit právě i redaktorky, které o akcích informovaly. Srov. Dana Braunová, „K rovnoprávnosti vede cesta míru. Z nairobského zápisníku redaktorky Vlasty“, Vlasta 39 (1985), č. 34, s. 2, 3.

[105] Linková, Straková (eds.), Bytová revolta.

[106] Např. Eva Procházková, „Iluze a pravda o americké ženě“, Vlasta 22 (1968), č. 4, s. 6, 7; Eva Štolbová, „Íránská žena ve znamení reforem“, Vlasta 24 (1970), č. 41, s. 4, 5; Zdeňka Zimová, „Africké ženy“, Vlasta 24 (1970), č. 8, s. 4, 5; „Co chtějí Američanky?“, Vlasta 24 (1970) č. 49, s. 5; Dana Braunová, „Emancipace: růže s mnoha trny. Křivé zrcadlo feminismu“, Vlasta 42 (1988), č. 15, s. 10, 11.

[107] Např „Spor o ženu naší doby“ (Elisabeth Pfeil), Vlasta 22 (1968), č. 10, s. 7; Dana Braunová, Gabriela Převrátilová, Martin Mrnka, „Jaká je podle vás největší překážka širší ženské rovnoprávnosti ve vaší zemi?“ (Joan Acker), Vlasta 43 (1989), č. 17, s. 10.

[108] Pernes, Komunistky, s. 229, 230.

[109]  Srov. Hana Hašková, Alena Křížková, „Rozhodčí a hráči: Vliv socio-ekonomické transformace a evropské integrace na ženské občanské skupiny“, in Hana Hašková, Alena Křížková, Marcela Linková (eds.), Mnohohlasem. Vyjednávání ženských prostorů po roce 1989 (Praha: Sociologický ústav AV ČR 2006), s. 81–102.

[110] Srov. Han Havelková, „Abstract Citizenship? Women and Power in the Czech Republic“ (1996), in Sokolová, Kobová (eds.), Odvaha nesouhlasit, s. 83–104; Jiřina Šiklová, „Pár poznámek ke změnám v postavení žen v České republice po převratu v roce 1989“ (2006), in Wagnerová, Žena za socialismu, s. 237.

 

 

 

NEDOKONČENÁ EMANCIPACE: JAK ŽENY DOTOVALY SOCIALISMUS (A KAPITALISMUS)

Alena Wagnerová, Žena za socialismu: Československo 19451974 a reflexe vývoje před rokem 1989 a po něm (Praha: Sociologické nakladatelství, 2017), 262 strany. ISBN 978-80-7419-252-4.

Michaela Appeltová 

 

Když nakladatelství SLON před třemi lety vydalo český překlad knihy Aleny Wagnerové Žena za socialismu: Československo 1945–1974 a reflexe vývoje před rokem 1989 a po něm, původně vydané v roce 1974 v západním Německu, nikdo nemohl tušit, jak nově aktuální bude publikace v době celosvětové pandemie koronaviru. Jeden z hlavních argumentů knihy – a sice že genderová rovnost nenastane do té doby, dokud bude hodnota člověka odvozena pouze od zapojení do sféry produktivní práce – se v posledních měsících přesunul ze stránek feministických publikací do oblasti politických diskusí. Karanténa mimo jiné radikálně zviditelnila objem neplacené práce vykonávané zejména ženami v domácnosti a v péči o závislé osoby a jejich zranitelnou pozici na trhu práce. Na to, zda se tato „neviditelná“ práce v budoucnu dostane do ekonomických propočtů HDP či zda se v dlouhodobém hledisku prohloubí či zmenší genderové nerovnosti, si budeme muset počkat. Wagnerové kniha analyzuje jeden z historických pokusů o rovnoprávnost žen a mužů, který nepřehodnotil jeden ze základních konceptů moderní industriální společnosti – hranici mezi produktivní a neproduktivní prací.

Žena za socialismu je analýzou prvních dvou desetiletí snah československého komunistického režimu o emancipaci žen, s přílohou několika esejů napsaných v pozdějších desetiletích, které rozvíjejí základní analýzu, včetně jednoho textu Jiřiny Šiklové. Počínaje legislativními změnami přes zařazení žen do veřejné výroby a snahy o odstranění práce žen v domácnosti jako ženy utlačující „soukromé služby“ až po legalizaci interrupcí, komunističtí představitelé nastolili změny, které si ženy na Západě musely vybojovat samy a mnohem později.[111] Během několika málo let, tvrdí Wagnerová, tak došlo k rozvolnění vztahu mezi biologickou a společenskou rolí ženy, a to do té míry, že v polovině šedesátých let „uskutečnění rovnoprávnosti žen bylo v totalitních státech tzv. východního bloku dál než v demokratických zemích západní Evropy“.[112]

Historiografické práce o genderu ve východní Evropě se v posledních letech (1) shodují, že přístup k genderové rovnosti se v průběhu šedesátých let proměnil z konceptu rovnoprávnosti (gender equality) na jinakost (gender difference) a (2) ukazují, že i v rovnostářských padesátých letech přetrvával, a to zejména v chování a názorech, předválečný model genderových rolí.[113] Žena za socialismu – mimochodem stále jedna z několika mála monografií věnujících se genderovým tématům v socialistickém Československu – tuto analýzu předjímá, a zároveň je zajímavá tím, že srovnává několik oblastí tématu rovnosti se situací v západním Německu, kam se autorka vystěhovala na konci šedesátých let.

Zlepšení situace žen bylo v padesátých letech, na vrcholu studené války a celospolečenského nadšení z výstavby nové, egalitární společnosti, „prestižní otázkou socialistického státu“.[114] Propojení státu a emancipace žen nebylo v kontextu českého prostoru žádnou novinkou. Už od poloviny 19. století odvozovaly české politické elity svou legitimitu od emancipace žen. Pro obrozence byla činnost žen v kulturní a výchovné sféře součástí nacionalistického budování a meziválečná republika byla založena na příslibu ženských práv jako součásti strategie odpoutání se od habsburské minulosti.[115] Také poválečný Košický vládní program obsahoval požadavek uskutečnění rovnoprávnosti mužů a žen „ve všech oblastech politického, hospodářského a kulturního života“.[116]

Když se Komunistická strana dostala v roce 1948 k moci, promptně rozpustila ženské organizace a převzala opratě emancipace jako jednoho z bodů programu radikálního osvobození člověka. Hned v roce 1949 parlament přijal zákon o rodině, připravený už v meziválečném období nikým jiným než Miladou Horákovou, který zakotvil rovnost partnerů v manželství, ulehčil možnost rozvodu a vyrovnal status legitimních a nelegitimních dětí.[117] Muž ztratil status hlavy rodiny, žena získala možnost rozhodovat o svém povolání. První dekáda emancipačního projektu tak sice přinesla rozvolnění rodinných patriarchálních struktur, byla však podle Wagnerové celkově dogmatická a smrštila projekt emancipace na zaměstnanost.

České ženy měly v evropském měřítku relativně vysokou míru zaměstnanosti už v prvních poválečných letech, jak Wagnerová ukazuje v části knihy věnované pracovnímu trhu, kdy tvořily téměř 38 procent všech zaměstnaných. Jejich mobilizace tak byla rychlá (překvapivě však Wagnerová nezmiňuje zákon o příživnictví, o kterém by se dalo říci, že spíše přinutil ženy pracovat, než že jim to umožnil.[118]) Kromě zemědělství a lesnictví stoupal podíl žen téměř ve všech odvětvích, ženy se dostaly také do oborů, které na Západě patřily výhradně mužům, jako elektrotechnika nebo strojírenství. V roce 1970 představovaly ženy necelou polovinu všech zaměstnaných v Česku a 44 % na Slovensku. Ještě strmější byl růst vzdělanosti, „jednoho z nejdůležitějších znaků“ měnícího se postavení ženy.[119] Jestliže ještě v roce 1961 byly ženy nejsilnější skupinou v základním školství, o deset let později už tvořily polovinu všech pracovních sil s vyšší odbornou kvalifikací a na vysokých školách jich bylo čtyřicet procent (na rozdíl od západního Německa, kde jich bylo stále jen pod třicet procent).

Na jedné straně tyto změny podle Wagnerové přinesly ekonomickou nezávislost žen na mužích a v západním Německu nevídané zrovnoprávnění pracovní a mateřské role. Na straně druhé byl obecný trend rostoucí vzdělanosti a zaměstnanosti provázen vysokou feminizací oborů jako zdravotnictví a školství, ale také bankovnictví či služeb, pomalým růstem kvalifikace žen v dělnických povoláních a koncentrací žen jak v obecně méně placených oborech, tak na nižších rozhodovacích pozicích. To se také odrazilo v nižších platech žen: v průměru ženy vydělávaly pouhých 67 procent platu mužů. Byť v některých platových skupinách byly odměny vyrovnanější, ženy byly stále vnímány jako osoby „spoluvýdělečné“, hlavním živitelem rodiny byl muž. Všechny tyto faktory podle Wagnerové „působ[ily] protiemancipačně“ a vedly k „posilování tradičních představ a předsudků o společenské roli ženy“.[120] Vedly totiž postupně k přesvědčení, že koncentrace žen v nižších pozicích a feminizovaných profesích není výsledkem nedůsledné emancipační politiky Komunistické strany, ale výsledkem „přirozených“ inklinací a tužeb žen.

Navíc, jakkoliv se výstavbou předškolních zařízení, veřejných jídelen, prádelen a dalších služeb pokusila Komunistická strana vyvázat ženy z domácnosti a zajistit tak podmínky pro jejich zaměstnání, preference těžkého průmyslu a nízké investice do rozvoje služeb a jejich kvality měly za následek to, co Donna Harsch nedávno nazvala „pomstou domácnosti“.[121] Ženy trávily několik hodin denně vykonáváním domácích prací – celkově jim zabraly zhruba třikrát více času než muži – což vedlo k jejich přetíženosti. Jelikož komunističtí představitelé nepřinesli adekvátní řešení, ženy samy začaly artikulovat požadavky pro vyřešení konfliktu mezi zaměstnáním a domácností.

Klesající porodnost a teorie o primární socializaci dětí, které se objevily na začátku šedesátých let, vyvolaly celospolečenskou diskusi o významu mateřství a (ne)přítomnosti žen ve výchově dětí. Po letech téměř výlučného důrazu na zaměstnanost žen došlo k jakési rehabilitaci či znovuobjevení mateřství, píše Wagnerová, které nabídlo jedno z možných řešení konfliktu mezi zaměstnáním a domácností/rodinou – vláda v průběhu dekády několikrát prodloužila mateřskou dovolenou, a to do té míry, že na konci šedesátých let mělo Československo nejdelší mateřskou/rodičovskou dovolenou vůbec. Ve snaze o ochranu jejich reprodukční funkce byla zároveň ženám novým zákoníkem práce, přijatým v roce 1965, zakázána celá řada zaměstnání údajně neslučitelných s potenciálním těhotenstvím, a na školách byly vypracovány plány náboru dívek a žen (numerus clausus).[122]

Přesto podle Wagnerové nedošlo v průběhu šedesítách let k návratu k tradičnímu, středostavovskému modelu genderových vztahů, ale k diferenciaci modelu emancipace. (Znovuobjevené) mateřství bylo důležitou společenskou funkcí, ale ženy mateřstvím nebyly definovány. Navíc se zaměstnání stalo už příliš běžnou součástí života žen – kromě nutných finančních prostředků jim přinášelo pocit naplnění, ženy oceňovaly sociální kontakt mimo rodinu a svou práci měly jednoduše rády. Od šedesátých let tak vedle sebe stály „dva modely společenské funkce ženy: starý a překonaný, který funkci ženy a její poslání viděl jako matky a ženy v domácnosti z hlediska její biologické funkce, a nový, který zdůrazňoval její seberealizaci jako člověka, s intencí sladění její role v rodině a zaměstnání“.[123]  

Jak Wagnerová ukazuje na řadě sociologických průzkumů věnujících se rodině a manželství, tento diferencovaný model emancipace, kde vedle sebe stály nové a staré představy o „pohlavních rolích“, se výrazně projevily v rodině a manželství – vedle pracovního trhu je rodina druhé velké téma, jemuž se autorka věnuje. Typicky se tyto průzkumy zaměřily na ženy, názory mužů na aspekty ženské otázky sociology/žky v šedesátých letech příliš nezajímaly, přestože to byli muži, na jejichž „konzervativnost“ si dobové dokumenty stěžují.[124] V těchto průzkumech se na jednu stranu ukazuje, že ženy i muži vnímali manželství jako partnerství založené na citovém poutu, kde oba partneři působili jako rovnocenná „hlava“ rodiny. Na druhou stranu muži (a nemalá skupina žen) měli k práci žen ambivalentní postoj: z jednoho ze sociologických výzkumů mladých párů z konce šedesátých let například vyplynulo, že kdyby to finanční situace jejich rodiny dovolovala, necelých 70 procent mužů by dávalo přednost tomu, aby ženy zůstaly v domácnosti, podobně se vyjádřily dvě pětiny žen.[125] Jiný výzkum mladých manželství poukázal na fakt, že muži a ženy měli odlišné představy o roli žen v rodině: oproti jedné třetině žen, které vnímaly svou hlavní roli ve finančním zajištění rodiny, stála pouhá čtyři procenta mužů, pro které byl navíc finanční příspěvek ženy naprosto nedůležitý. Muži, stejně jako ženy, vysoce oceňovali ženinu péči o děti, ale v mnohem větší míře preferovali ženy jako ty, které zajišťují domácí klid.[126] 

Tyto obecné trendy zastírají mnohem větší pluralitu postojů v závislosti na stupni vzdělanosti žen. Publikace má celou řadu sociologických tabulek, které ukazují, že s rostoucím vzděláním žen stoupala jejich potřeba rovnoprávného rozdělení domácích prací a stejného respektu k pracovním povinnostem obou partnerů, ale i potřeba vzájemné dohody a kompromisu. V těchto rodinách také muži více „pomáhali“ s domácími pracemi (termín pomáhat je dobový, používaly ho jak sociologické průzkumy, tak autorka). Zdá se však, že v domácnostech s nižším vzděláním žen byli muži více zapojeni do péče o děti, u žen s vyšším vzděláním to byli prarodiče.

Příliš asi nepřekvapí, že Pražské jaro nemá v textu žádný prostor. Důležité milníky historie nahlížené z genderového hlediska jsou totiž většinou jiné než ty politické. Jedním z takových bodů byla legalizace interrupce v roce 1957 – Wagnerové třetí a poslední velké téma původního textu, u něhož se nejvíce projevuje skutečnost, že původní text autorka psala pro západoněmecké, mnohem konzervativnější publikum. Legalizace interrupcí změnila životy tisíců československých žen; umožnila vyvázání ženské pracovní síly z biologického cyklu reprodukce a přivedla potraty pod zdravotnickou kontrolu. Podle Wagnerové jí byl dokončen poslední krok k naplnění formální rovnoprávnosti žen a mužů v Československu.

Socialistický model společnosti padesátých a šedesátých let v konečném důsledku nenaplnil slib radikální přeměny Československé společnosti a emancipace ženy. A to z jednoho hlavního důvodu: marginalizoval či přímo ignoroval velkou část činností vykonávaných ženami mimo oblast pracovního trhu. Wagnerová ukazuje fascinující příklad této „slabiny“ marxistického modelu v Šikově ekonomické reformě, kdy ekonomové nepočítali efektivitu ženské práce podle toho, kolik ženy vyprodukovaly za jednu pracovní hodinu, ale podle nákladů na dětská zařízení. Ženskou pracovní sílu vyhodnotili jako velmi drahou – při třech dětech na samé hranici efektivity – a usoudili, že práce v domácnosti a oblasti péče šetří společnosti náklady (přestože, jak ukazuje Wagnerová, národní produkt vytvořený prací žen přesáhl náklady na zařízení péče o děti o 15 miliard korun). Prodloužená mateřská byla jak ekonomicky, tak ideologicky výhodná. V tomto směru, píše Wagnerová, byl východoevropský socialismus podobný západnímu kapitalismu: oba systémy, jejichž základ spočívá v průmyslové industrializaci, upřednostňují ekonomickou produktivitu a hodnotí člověka jeho zapojením do produktivní sféry, jinými slovy jsou to systémy naprosto závislé na neplacené práci žen.

Dokud o „postavení člověka ve společnosti bude rozhodovat cena jeho pracovní síly, bude mít také dvojí role [ženy], i přes etickou hodnotu mateřství, pro ženu diskriminující důsledky“, uzavírá Wagnerová původní text knihy.[127] Dnes bychom namísto „dvojí role ženy“ nejspíše napsali „role pečující osoby“, ale podobná analýza platí i dnes, o to více v době, kdy se placená práce pro miliony lidí na měsíce zcela zastavila a kdy neplacená péče o rodinu, blízké a komunitu nabyla zásadního významu. Jinými slovy, je na čase přehodnotit ekonomický systém, který rozděluje oblast života na produktivní a neproduktivní sféru, včetně genderovaných představ spojujících neproduktivní oblast s feminitou a produktivní s maskulinitou.

*   *   *

Přiložené eseje z pozdějších let původní analýzu doplňují, aniž by ji zásadně měnily či korigovaly. Vinou se jimi tři dominantní témata. Za prvé, dvacet let normalizačního režimu nic nezměnilo na „nedokončeném projektu“ emancipace. Pro československé ženy stálo zaměstnání a rodina vedle sebe, obě samozřejmé součásti života žen, ani jedna nedefinující ženy výlučně. Jestliže na začátku komunistického režimu ženám zůstaly domácí práce z důvodu nedostatečné infrastruktury, na jeho konci, jak ukazuje text z roku 1986 nazvaný „Reálná rovnoprávnost – ženy v Československu téměř po čtyřiceti letech“, se minimálně některé ženy k práci v domácnosti hrdě hlásily. „Emancipace pro mne je, když se žena nestydí plést,“ cituje Wagnerová jednu mladou ženu.[128] Návrat k domácím pracím či odchod na mateřskou dovolenou pro tuto ženu neznamenaly ohrožení rovnoprávnosti, indikovaly pocit „ženskosti“. Wagnerová tento výrok uznává, zároveň problematizuje rovnoprávnost: byly to ženy, které definovala a znevýhodňovala „dvojí role“ v rodině a zaměstnání (ne muže), a ženy stále chyběly na vedoucích, rozhodovacích pozicích.

Za druhé, zatímco publikace představuje solidní analýzu situace žen, odhaluje, jak zoufale potřebujeme výzkum mužství v socialismu. Až na několik poznámek o „krizi maskulinity“ na konci socialistického období totiž historický výzkum témata mužství a maskulinity prozatím téměř zcela ignoroval, zejména v jeho žité rovině. Wagnerová například na jednu stranu píše, že eliminace soukromého vlastnictví omezila moc mužů, na straně druhé ukazuje mechanismy (např. rozdíly v platech) a sféry (např. technika, vedoucí pozice), v nichž mužům zcela jednoznačně moc zůstala. „Rychlost, s níž muži po listopadové sametové revoluci znovuobjevili svá před čtyřiceti lety ztracená loviště v podnikání, obchodě a svobodných povoláních, dovoluje změřit míru ponížení, jež jim připravil socialismus“, píše Wagnerová v eseji nazvané „Emancipace a vlastnictví“ z roku 1995.[129] To by však mělo být v kontextu výše zmíněné ambivalence spíše výzkumnou otázkou než konstatováním. Na základě toho, co Wagnerová píše o přetrvávání mocenských struktur v socialistické společnosti, se totiž nabízí alternativní čtení porevolučního vývoje – „reálný“ socialismus muže na převzetí ekonomických a politických pozic po roce 1989 v mnoha ohledech „připravil“.

Otcovství je podobně ambivalentní téma. Ve svém původním textu z roku 1974 Wagnerová píše, že spolu s vyšší zaměstnaností žen došlo k „návratu otce do rodiny“.[130] Eliminací soukromého podnikání muži ztratili svou tradiční sféru uplatnění, takže se prostorem pro jejich realizaci stala rodina (na rozdíl od mužů na Západě, jejichž přítomnost v rodině spočívala spíše v zosobnění principu otcovství). V Československu se podle Wagnerové otcovská role stala také běžnou součástí zaměstnání: „Muž, který ze zasedání, které se protáhlo, spěchá, protože je dnes na řadě, aby vyzvedl dítě ze školky, je v Československu už myslitelný. Podobná situace by v SRN (1974) byla sotva možná“, píše autorka v původním textu.[131] Wagnerová tady otevírá zajímavý prostor k dalšímu výzkumu, v textech z pozdější doby však téma otcovství zcela chybí. Historické studie prozatím poukázaly na skutečnost, že tzv. „nový muž“ se do východoevropského prostoru dostal až po revoluci, na analýzu si ale ještě budeme muset počkat.[132]

Třetí linií vinoucí se pozdějšími texty je téma demokratického a konsenzuálního vztahu žen s muži, který podle Wagnerové vysvětluje porevoluční averzi československých žen vůči západnímu feminismu. Posílením pozice žen ve společnosti a oslabením patriarchálních struktur v rodině podle ní socialismus „otupil hroty“ feministického konfliktu. Muži a ženy se „nechápou jako protivníci ve vztahu k emancipaci, ale spíše jako ti, kdo nesou na svých bedrech nedostatky modelu“, píše.[133] Wagnerová v těchto pasážích na jednu stranu tvrdí, že ve společnosti existovala jakási genderová harmonie, byť pro ženy nevýhodná a asymetrická, na straně druhé nevyvrací konflikt, když čte vysokou rozvodovost jako indikaci toho, že se onen feministický konflikt projevil v soukromé sféře. Jelikož se konflikt přesunul do soukromé sféry, západní feminismus, postavený na veřejné artikulaci nerovnosti, v Československu nerezonoval.

Podle Wagnerové existuje ještě jeden důvod, proč se feminismus v Československu v začátcích neuchytil – argument, který je známý zejména z rozhovorů s ženami Charty 77. Wagnerová píše, že režim „na prvním místě postihoval člověka jako občana, teprve v dalších pořadích jako člověka-muže a člověka-ženu“.[134] Podle tohoto modelu vytvořili muži a ženy vzájemnou solidaritu vůči režimu a gender neřešili. To, že gender je až druhotnou charakteristickou člověka, je z feministického hlediska neudržitelné hledisko, také se v poslední době objevují i mezi Chartistkami samými korigující vyjádření.[135] Ale nejde tady o kritiku tohoto pojetí. Za povšimnutí stojí spíše Wagnerové příspěvek do konstrukce (či kultivace) konsenzuální historické tradice v českých (československých) genderových vztazích.

 

[111] Alena Wagnerová, Žena za socialismu: Československo 19451974 a reflexe vývoje před rokem 1989 a po něm (Praha: Sociologické nakladatelství, 2017), s. 24–25.

[112] Ibid., s. 10.

[113] Např. Donna Harsch, Revenge of the Domestic: Women, the Family, and Communism in the German Democratic Republic (Princeton: Princeton University Press, 2007); Malgorzata Fidelis, Women, Communism, and Industrialization in Postwar Poland (New York: Cambridge University Press, 2010); Hana Havelková a Libora Oates-Indruchová, The Politics of Gender Culture under State Socialism: An Expropriated Voice (New York and London: Routledge, 2014).

[114] Wagnerová, Žena za socialismu, s. 33.

[115] Melissa Feinberg, Elusive Equality: Gender, Citizenship, and the Limits of Democracy in Czechoslovakia, 1918–1950 (Pittsburgh: University of Pittsburgh, 2006).

[116] Wagnerová, Žena za socialismu, s. 29.

[117] Ibid., s. 43.

[118] Barbara Havelková, „The Three Stages of Gender in Law“, The Politics of Gender Culture under State Socialism: An Expropriated Voice, edited by Hana Havelková and Libora Oates Indruchová (New York, Abingdon: Routledge 2014), s. 31–57.

[119] Wagnerová, Žena za socialismu, s. 60.

[120] Ibid., s. 51.

[121] Nejenže bylo zařízení veřejných služeb málo a měla nízkou kvalitu, s výjimkou předškolních zařízení ženy těmto službám navíc do velké míry nedůvěřovaly a jednoduše je nevyužívaly. Viz Harsch, Revenge of the Domestic.

[122] Podobné diskuse proběhly v celém východním bloku, byť například na rozdíl od Polska v Československu nedošlo k volání po plném návratu žen do domácnosti a na rozdíl od východního Německa, které v sedmdesátých a osmdesátých letech pokračovalo v kolektivní výchově dětí, se Československo rozhodlo jít cestou individuální výchovy v nukleární rodině. Viz Fidelis, Women, Communism, and Industrialization in Postwar Poland, s. 134.

[123] Wagnerová, Žena za socialismu, s. 38.

[124] Ibid., s. 106–107.

[125] Ibid., s. 96.

[126] Ibid., s. 114–115.

[127] Ibid., s. 84.

[128] Ibid., s. 202.

[129] Ibid., s. 230.

[130] Ibid., s. 102.

[131] Ibid., s. 103.

[132] Z prozatímního výzkumu víme, že pouze ve východním Německu byli muži nabádáni k otcovství, viz Josie McLellan, Love in the Time of Communism: Intimacy and Sexuality in the GDR (Cambridge: Cambridge University Press, 2011). Pro reprezentaci maskulinity v Československu viz Libora Oates-Indruchová, „The Beauty and the Loser: Cultural Representations of Gender in Late State Socialism“, ed. Hana Havelková and Libora Oates-Indruchová, The Politics of Gender Culture under State Socialism: An Expropriated Voice (New York and London: Routledge, 2014), s. 188–210.

[133] Wagnerová, Žena za socialismu, s. 211.

[134] Ibid., s. 229.

[135] Marcela Linková a Naďa Straková (ed.), Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent (Praha: Academia, Sociologický ústav AV ČR, 2017).