Josef Guttmann o Sovětském svazu
Pavel Siostrzonek
Josef Guttmann (23. května 1902 v Táboře – 9. května 1956 v New Yorku) nepatří mezi ty osobnosti, jimž by se v historiografii předlistopadového i polistopadového režimu dostávalo pozornosti.* Česká marxistická levice, která kdysi rázně vystupovala proti systémům sovětského typu, ale zároveň si udržovala silně kritický odstup od systému západního, bývala – a dosud je – buď předmětem ideologických výkladů, anebo má být z dějin vymazána či přinejlepším odsunuta jako aberace nebo slepá ulička na jejich okraj. Minulý i současný režim si tak podávají ruce při vyzdvihování jednoduché opozice dvou systémových alternativ: buď je politická orientace redukovatelná na ideologické potvrzení systémů SSSR a východního bloku, nebo ji lze vměstnat do obhajoby tržního kapitalismu s jeho liberálnědemokratickým politickým režimem. Pokud v mysli historika přežívá paradigma totalitarismu, bývá první alternativa často velmi povrchně směšována i se systémy a režimy fašistickými a nacistickými. Pokud historik dává přednost obhajobě systémů východního bloku, neváhá opět povrchně zdůraznit souvislost kapitalismu s režimy pravicově autoritářskými. Benjaminovské zastavení dějin založených na útlaku, zastavení triumfálního pochodu systémů a režimů, které přineslo 20. století, nepřichází ani u jednoho výkladu v úvahu jako životaschopná alternativa. Musíme se zkrátka smířit s „nedokonalostí“ jednoho či druhého systému nebo se přinejlepším stát obhájcem dějinných politických sil, které se snažily o jejich reformy. Studie Josefa Guttmanna Sovětský svaz – nová třídní společnost (1944), kterou autor napsal v americkém exilu a kterou v českém překladu přinášíme, naopak představuje jeden z mnoha myšlenkových počinů, jež se pokusily vymanit ze sevření zmiňované dvojice protikladných alternativ.
Politický život Josefa Guttmanna lze rozdělit do několika odlišných etap.[1] Ta první začíná jeho vstupem do KSČ v roce 1921. Již v první polovině dvacátých let se student (a absolvent) Vysoké školy obchodní profiluje jako teoreticky poučený publicista a politický organizátor. Ve svých Vzpomínkách jej Marie Švermová charakterizovala těmito slovy: „Byla to skutečně hlava, nejen teoretická, ale i politická. Všichni jsme ho takto hodnotili. Dokázal i základní teoretické zásady vyložit prostě a srozumitelně. Jeho malá brožurka Základy marxismu byla populárním výkladem marxismu a na stranických školeních byla velmi užívaným prostředkem. Guttmann nebyl orátor – byl spíše učitel a vykladač.“[2] V roce 1929 Guttmann dostoupal v hierarchii KSČ až do jejího nejužšího vedení – nedlouho nato fakticky zaujímá pozici druhého nejvyššího představitele strany po Klementu Gottwaldovi. Vykonává funkci šéfredaktora Rudého práva a v roce 1931 se stává členem prezidia i politického sekretariátu Exekutivy Komunistické internacionály (neboli zkráceně Kominterny).
Guttmannův strmý pád následuje po jeho proslulé kritice Komunistické strany Německa (KPD), která podle něj svým nesprávným pojetím taktiky jednotné fronty, nevstřícným postojem vůči sociálnědemokratickým dělníkům a neschopností přistupovat na kompromisy s levicovým dělnictvem přispěla k triumfu nacismu. Sociálnědemokratičtí dělníci měli být pro politiku KPD získáváni bojem strany za dílčí politické a ekonomické požadavky, aniž by se po nich požadovalo zpřetrhání vazeb k Sociálnědemokratické straně Německa (SPD). Kompromis a spojenectví s SPD ovšem odmítal. Už samotný fakt, že nástup Hitlera k moci Guttmann označoval za porážku německého proletariátu, nikoli za epizodu předcházející jeho brzkému vítězství, se neslučoval s oficiální linií Kominterny. V dopise ÚV KSČ ze 7. prosince 1933, známém jako „Guttmannovo memorandum“, své názory systematicky shrnul a odmítl provést jakoukoli sebekritiku. Dne 31. prosince 1933 následovalo jeho vyloučení z KSČ.[3]
Ačkoli se Guttmann snažil v červenci 1934 o znovupřijetí do strany, můžeme jeho vyloučení považovat za počátek nové životní etapy, byť sám stále ještě doufal v reformovatelnost této poslušné odnože Kominterny. Toto období Guttmannova politického života se zpočátku vyznačuje úsilím organizovat v KSČ antistalinskou opozici zvnějšku. Vše nasvědčuje tomu, že se do práce pustil již v roce 1934.[4] Nejpozději na podzim roku 1935 se formuje Guttmannova levě opoziční skupina „Spartacus“, která se dění v KSČ snaží ovlivnit „dopisy“ adresovanými jejím členům.[5] Jak napovídá název skupiny i samotný termín „dopisy“, kritický osten je po vzoru proslulé antimilitaristické opozice SPD za první světové války[6] namířen proti „sociálpatriotické“ politice Švermova vedení KSČ, které se přihlásilo k obraně československého státu (čerstvého spojence stalinského SSSR) před hitlerovským Německem. V dubnu 1936 KSČ definitivně přijala politiku tzv. lidové fronty, tj. politiku, která spočívala ve snaze bránit liberálně demokratický stát před fašismem a nacismem a spojit se přitom s reformistickými socialistickými stranami i liberálními silami. Guttmannovo nezměněné stanovisko jednotné proletářské fronty z „memoranda“ se tudíž již od roku 1935 stalo z pravé úchylky úchylkou levou. Guttmann sice považoval sektářskou politiku s jejími výpady proti „sociálfašistům“ za naprosto škodlivou a zcela nesouhlasil s bizarním tvrzením, že by sociální demokracie byla hlavním nositelem fašismu, avšak obrana liberálnědemokratického („buržoazního“) státu, jež znamenala odložit třídní boj a třídní politiku na dobu neurčitou, pro něj zůstávala „zradou“ na revoluční věci.[7]
V květnu 1936 neobnovila KSČ stranickou legitimaci Záviši Kalandrovi, který se vzápětí stává Guttmannovým hlavním spolupracovníkem – pokud jím samozřejmě nebyl už dříve.[8] Oba znamenité novináře spojuje nejen jednoznačně odmítavé stanovisko k politice lidové fronty, ale také ostře kritický postoj k SSSR. Na konci srpna 1936 vydávají brožuru Odhalené tajemství moskevského procesu,[9] v níž vášnivě protestují proti stalinským monstrprocesům s bývalými bolševickými předáky Zinověvem, Kameněvem a dalšími. Je bohužel stále nutné zdůrazňovat, že tyto vykonstruované procesy, jež probíhaly v zemi, která se 16. května 1935 stala spojencem Československa, schvalovala nejen KSČ, ale také česká konzervativní a liberální pravice, ba dokonce i část levice. Guttmann s Kalandrou se hlásili k původnímu leninskému, „bolševickému“ odkazu Říjnové revoluce a stalinskou vnitřní i zahraniční politiku SSSR kritizovali z tohoto hlediska. Brožura měla podle pozdějšího Kalandrova vyjádření[10] velký význam pro růst Guttmannovy a Kalandrovy levě opoziční skupiny, kterou budeme podle jejího periodika a v souladu s dobovým územ nazývat skupina „Proletář“. Poznamenejme, že tito opozičníci se výslovně charakterizovali jako „leninci“, nikoli jako „trockisté“, a ani ideově a politicky nelze jejich stanoviska považovat za trockistická, a to především kvůli odlišnému pohledu na společensko-ekonomickou povahu sovětského systému.
O činnosti skupiny jsme dobře informováni od počátku roku 1937, a to jak ze zpráv pražského policejního ředitelství o schůzích skupiny, tak ze samotného Proletáře, jehož první číslo vychází na konci února 1937. Guttmann nadále s velkou rozhodností kritizuje SSSR, „kde Stalin brání se hroznými procesy, aby se udržel u moci“, a jasně se vyslovuje proti opuštění třídního boje ze strany KSČ, tj. proti její politice lidové fronty.[11] Podle Guttmanna se ukazuje, že „za stávajících poměrů nelze reformovati III. Internacionálu a že jest třeba založiti Internacionálu IV., která by vedla dělníky ku konečnému vítězství“.[12]
Opusťme nyní Guttmannovy a Kalandrovy kritiky lidových front a komunistických stran v Československu a Francii, přejděme komentáře k třídním bojům i rozbory občanské války ve Španělsku a nezastavujme se ani u pokusů skupiny „Proletář“ získávat členy a příznivce; soustřeďme se na tehdejší Guttmannovy analýzy společenskoekonomické povahy SSSR. Jeho článek „Kam spěje Sovětský svaz?“, který vyšel na pokračování v posledních třech číslech Proletáře,[13] má totiž význam nejen jako předchůdce studie „Sovětský svaz – nová třídní společnost“, ale také jako originální a brzký příspěvek do tehdejších levě marxistických debat o povaze sovětského systému.[14] V československém prostředí se pak jedná o příspěvek zcela první.
Základní myšlenky článku se až na jednu výjimku shodují s pozdější studií z amerického exilu. Guttmann jako jeden z prvních marxistů prezentuje názor, že sovětský systém představuje zcela novou, bezprecedentní třídní společnost, která není ani kapitalistická, ani socialistická. Novou vládnoucí a vykořisťovatelskou třídou této společnosti je byrokracie, která kolektivně ovládá výrobní prostředky, přivlastňuje si společenský nadvýrobek a disponuje státní mocí. Oproti starému kapitalismu je sovětská společnost „nesmírně pokroková“, oproti socialismu „nesmírně reakční“.[15] Zde se setkáváme s jediným zásadním rozdílem oproti americké studii. Nikde v ní nenalezneme ani náznak tvrzení, že „sovětský režim se přes všechnu degenerovanost od kapitalistického liší podstatnými, pokrokovými znaky: místo soukromého je tam státní vlastnictví výrobních prostředků, místo výrobní anarchie tam vládne plán a místo úpadku výrobních sil tam vidíme jejich rozvoj“.[16] V poslední části článku se Guttmann snažil načrtnout vývoj, jímž se k této nové třídní společnosti dospělo. Vysvětlení vychází z Trockého Zrazené revoluce (1936) a dnes se jeví jako tradiční: Bolševici se snažili splnit úkoly revoluce buržoazní a současně zahájit přechod k socialismu v „zemi technicky, hospodářsky, sociálně a kulturně zaostalé“. Především však poválečná revoluční vlna na Západě skončila porážkou a země se tak ocitla v mezinárodní izolaci. Výrobní síly nemohly vzrůst natolik, aby zajistily blahobyt pro všechny; jejich úroveň umožňovala „sociální vzestup a privilegované postavení jen jedné vrstvě, vydělivší se z pracujícího lidu – byrokracii“. Kapitalistické obklíčení nového sovětského Ruska a nutnost boje proti vnějším i vnitřním silám „kapitalistické restaurace“ si vynutily „vybudování silného státního aparátu“.[17] Vznikly tak podmínky, které umožnily vznik nové třídní společnosti, která se postupně stále více rozcházela jak s internacionalismem (a naopak stavěla do popředí zájmy SSSR jakožto státního aktéra), tak i s původními představami o proletářské demokracii, jak ji roku 1917 vylíčil Lenin ve Státu a revoluci.[18]
V závěru článku autor přislíbil další pokračování své analýzy „nové třídní společnosti“, avšak 9. číslo Proletáře ze začátku října 1937 zůstalo kvůli finančním potížím skupiny posledním. Skupina „Proletář“ – sdružující tehdy asi 50 členů[19] – nicméně nadále rozvíjela svou činnost: snažila se působit na dělnictvo, především pak na nezaměstnané, a získávat je na svou stranu. Ve spolupráci se členy trockistické skupiny „Jiskra“, nazývané podle časopisu vycházejícího v letech 1934–1936, vzniklo nové periodikum nazvané Proletářské noviny. Světlo světa spatřila mezi dubnem a srpnem 1938 pouze čtyři čísla. Úsilí obou skupin nepochybně směřovalo k vytvoření československé sekce IV. internacionály, byť určit přesnou chronologii těchto snah je na základě dosud nám známých pramenů úkolem velmi složitým.[20]
Nemáme jediný doklad, že by Guttmann napsal pokračování článku z Proletáře, ale v Proletářských novinách se k tématu „nové třídní společnosti“ vrátil, a to v polemickém článku, kterým reagoval na Trockého text „Ani proletářský, ani měšťácký stát?“, jehož český překlad vyšel v čísle předchozím.[21] Trockij se v něm obratně – leč marně – snažil obhájit tezi o SSSR jako degenerovaném dělnickém státu proti námitkám amerických trockistů Jamese Burnhama a Josepha Cartera; vycházel z nereflektovaného předpokladu, že samo zestátnění výrobních prostředků a plánované hospodářství zaručuje socialistickou základnu sovětského systému. Guttmannův text[22] se myšlenkově neliší od článku „Kam spěje SSSR?“ z Proletáře, ale nacházíme zde již plně rozvinuty základní argumenty proti Trockého teorii o degenerovaném dělnickém státu, které zdobí Guttmannovu studii z amerického exilu. Jediný rozdíl oproti ní opět představuje myšlenka o pokrokovosti sovětské „nové třídní společnosti“ ve srovnání s kapitalistickým výrobním způsobem: také zde Guttmann vychází z axiomu, že „plánové hospodářství je pokrok proti kapitalistické výrobní anarchii“. Sovětská společnost podle něj „výrobní síly široce rozvíjí, kdežto tlící kapitalismus je už na všech stranách brzdí a ničí“. Pokrokovost sovětské společnosti velí revolucionářům „Sovětský Svaz i v jeho dnešní podobě proti kapitalismu bránit, a sovětskou byrokracii, kdekoli bojuje proti buržoasii, podporovat podobně, jako Marx podporoval buržoasii, bojující proti feudalismu“. Guttmann však nepochybuje o tom, že souběžně je nutno bojovat „za vyvlastnění a svržení sovětské byrokracie a nahrazení jejího totalitního státu panstvím proletářské demokracie, státem typu pařížské Komuny“.[23]
Po Mnichovu se brzy splnila Guttmannova předpověď z 30. ledna 1938, kdy na konferenci skupiny dedukoval z projevu agrárníka Rudolfa Berana „nebezpečí blížícího se fašismu“.[24] Beran se stal předsedou vlády 1. prosince 1938 a druhou republiku zachránila před plnou fašizací vlastními prostředky jen německá okupace.[25] Založení IV. internacionály v září 1938 a nová pomnichovská situace stály velmi pravděpodobně i za náhlým Guttmannovým odjezdem z Československa v říjnu 1938.[26] Kalandra o cestě referoval na schůzce skupiny 24. října: členům vedení oznámil, že Guttmann byl „povolán zahraničním komitétem z Paříže, kde jest ústředna IV. Internacionály“, a nyní se z jejího popudu nachází ve Švédsku. Podle Kalandry Guttmann jednal o založení československé sekce IV. internacionály a čekalo se na pokyny, které přiveze.[27] Do Československa se už však nikdy neměl vrátit. Střípky informací z různých zdrojů poukazují na to, že se zpočátku podílel na činnosti IV. internacionály, v roce 1939 přispěl dvěma články do trockistického tisku[28] a velmi pravděpodobně pobýval nějakou dobu v Londýně[29] a poté v Norsku.[30] S jistotou víme, že jeho poslední evropskou zastávkou bylo Švédsko. Ve Stockholmu mu bylo 17. března 1941 vydáno imigrační vízum a 27. dubna se Guttmann vylodil v New Yorku.[31]
Není nikterak překvapivé, že se na počátku svého newyorského života Guttmann pohyboval v prostředí těch, kteří s ním sdíleli osud středoevropského levicového emigranta. Již krátce po příjezdu navázal přátelství se Stanislavem Budínem, bývalým šéfredaktorem Rudého práva, vyloučeným z KSČ na počátku roku 1936.[32] Pravděpodobně už v roce 1941 Guttmann začal navštěvovat Karla Augusta Wittfogela, proslulého sociálního vědce a sinologa a v neposlední řadě bývalého člena KPD. Autor Wittfogelovy intelektuální biografie píše:
Ještě před vstupem Spojených států do války – a až do pozdních čtyřicátých let – se Wittfogel často ve svém bytě setkával se skupinou socialistů a bývalých komunistů. Pravidelně docházeli Robert Rindl, pocházející z Německa, a Josef Guttmann, který pocházel z Československa; občas byla přítomna také Ruth Fischerová. […] Na jedné ze schůzek [… Guttmann] četl text ‚Je Sovětský svaz novou třídní společností?‘.[33]
Právě na tuto schůzku do prostorného manhattanského bytu s velkou knihovnou a výhledem na řeku Hudson přivedl německý marxistický ekonom Günther Reimann svého přítele, marxistického psychologa Henryho (Heinze) Jacobyho, který ve svých pamětech napsal:
Dorazil sem i Josef Guttmann, nazývaný Pepík, dříve spolu s Kalandrou předák levé opozice pražských komunistů. […] Jakmile začal mluvit, člověk obdivoval jeho jasnost a pronikavost. Rozvíjel interpretaci Sovětského svazu jako třídního státu. Řízení a kontrola se staly soukromým vlastnictvím v rukou vládnoucí třídy.[34]
Guttmannův rozbor sovětského systému se velice zamlouval nejen Wittfogelovi a Jacobymu, ale velký dojem udělal také na tehdejšího redaktora Partisan Review Dwighta Macdonalda.[35] Tento marxistický novinář a kulturní kritik, který se tehdy již rozešel také s americkým ortodoxním trockismem a v roce 1943 i s Partisan Review, začal od února 1944 spolu se svou manželkou Nancy vydávat časopis politics, jeden z vrcholů americké levicové žurnalistiky. Na jeho stránkách se měly objevit příspěvky C. Wrighta Millse, Daniela Bella, George Orwella, Victora Sergeho, Nicoly Chiaromonteho, Paula Matticka, Mary McCarthyové či první americké překlady Alberta Camuse a Simone Weilové. Už sám výčet jmen naznačuje, že Macdonald dodržel své předsevzetí z úvodu prvního čísla: „vytvořit na levici myšlenkové centrum, které by bylo otevřené všem druhům radikálního myšlení“.[36] Časopis úspěšně plnil také další vytčený úkol. Dokázal za pěnou denních událostí identifikovat dlouhodobé trendy,[37] což je vlastně návod na „nesmrtelnost díla žurnalistického“, pokud mají přispěvatelé náležitou teoretickou průpravu a nebojí se nemilosrdné kritiky stávajících poměrů. Macdonaldova politics tak dodnes zůstává podnětnou četbou.[38] Tehdy nesamozřejmým cílem časopisu byla interdisciplinarita a v případě amerického časopisu také programová otevřenost Evropě; vždyť v New Yorku tehdy žilo mnoho vynikajících evropských intelektuálů, kteří mohli přispět hlubší reflexí evropských událostí a obohatit časopis poněkud odlišným způsobem myšlení. Politicky byl časopis vymezen jako demokraticko-socialistický; hlavní myšlenkový přístup měl být marxismus, „pojímaný jako analytická metoda, nikoli jako soubor dogmat“.[39]
V prvním čísle Macdonald vyložil také své osobní politické názory. Stejně jako Guttmann, i on považoval Sovětský svaz za „novou formu třídní společnosti založenou na kolektivním vlastnictví výrobních prostředků“.[40] Válku pokládal za střet soupeřících imperialistických velmocí, a třebaže jasně rozlišoval mezi „demokratickým kapitalismem“ a fašismem, soustřeďoval svoji pozornost na příležitosti, jež by otevíraly cestu skutečnému socialismu: „Válka představuje vrcholnou krizi třídní společnosti; za těchto okolností, stejně jako v dobách míru, nepotřebuje vládnoucí třída podporu ovládaných.“[41] Guttmannovy názory, reprodukované Budínem, se podle všeho poněkud lišily: přál si vítězství Spojenců, ale zároveň dobře tušil, že vliv SSSR a komunistické strany na československou politiku mu ztíží návrat domů.[42]
Macdonald zařadil Guttmannovu studii „Sovětský svaz – nová třídní společnost“ hned do druhého a třetího čísla politics.[43] Jak jsme už zmínili výše, zcela z ní vymizel jakýkoli pozitivní hodnotící soud o „pokrokovosti“ sovětského společensko-ekonomického systému (či výrobního způsobu, máme-li použít přesnější termín). Guttmann hovoří jen o instrumentálních přednostech takového systému při válečné mobilizaci ekonomických zdrojů a pracovních sil. Důvod této změny jistě nespočívá jen v tom, že „pokrokovost“ SSSR odmítal také Macdonald; spíše se domníváme, že to byla válka sama, která vyvrátila myšlenku, že by bylo možné odvozovat pokrokovost z pouhého rozvoje výrobních sil. Ve velmi pozoruhodném poválečném článku pro český sociálnědemokratický týdeník Cíl[44] se Guttmann skrze polemiku s pracemi Jamese Burnhama v podstatě snažil obhájit možnost socialismu – a víru v neodvratnost socialismu a víru v neodvratný pokrok pokládal „ve věku světových válek, totalitních režimů a atomových pum“ za věc minulosti.[45]
Studie „Sovětský svaz – nová třídní společnost“ představovala jakýsi základní kámen, na němž si Guttmann během svých dalších amerických let vybudoval pověst odborníka na SSSR a východní Evropu. S drobnými kráceními, asi editorskými, byla znovu publikována ve velmi dobře sestavené antologii Verdikt tří dekád (1950),[46] která zahrnovala i mnoho levicových kritických textů o SSSR, počínaje už Luxemburgovou a Kautským. Guttmann se k tématu povahy sovětského společensko-ekonomického systému vrátil ještě o několik let později v reakci na anglický překlad článku Léona Bluma, jehož vláda lidové fronty se kdysi na stránkách Proletáře stávala častým terčem kritiky. Nyní se však Guttmann zaměřil na vyvrácení teorií státního kapitalismu,[47] dodnes velmi živých.[48] Některé Guttmannovy výhrady proti pojetí sovětského systému jako státně kapitalistického se již objevily v jeho velké studii, avšak zde jsou vyloženy podrobněji. Zdůrazněna je absence podstatných znaků kapitalistického výrobního způsobu: kapitál je naprosto koncentrován v rukou jediného vlastníka, a tudíž chybí konkurence a neplatí již zákon hodnoty; chybí vztah ceny zboží k hodnotě; chybí rozdělení výrobních prostředků mezi jednotlivé sektory hospodářství na základě produkovaného zisku; chybí nutnost, aby podnik produkoval zisk, má-li si po delší dobu zachovat existenci; chybí pracující, kteří by na trhu nabízeli k prodeji svoji pracovní sílu volně – naopak jsou státem zotročeni a do velké míry platí, že je jim pracovní místo přidělováno a nesmějí je z vlastní vůle opustit.
Jaká byla Guttmannova další badatelská a publicistická činnost v americkém exilu? Už velmi brzy navázal spolupráci s YIVO neboli Yidisher Visnshaftlekher Institut (Židovský vědecký ústav). Známá instituce, sídlící před válkou v tehdy polském Vilniusu, našla od roku 1940 útočiště v New Yorku, kde vydávala odborné periodikum YIVO Bleter. V roce 1942 do něj Guttmann přispěl studií „Židé v české revoluci 15. století“, která se zabývala vztahy židů a husitů za husitské revoluce.[49] Jak je dobře známo, počátky marxistické husitologie se spojují se jmény Záviše Kalandry a Kurta Konrada, Guttmannových dobrých známých, avšak Guttmannův husitologický příspěvek zhodnocen dosud nebyl. Během několika let, kdy Guttmann v YIVO působil jako odborný pracovník (1943–1947), vyšlo v YIVO Bleter několik Guttmannových textů a recenzí, vesměs se tak či onak týkajících holocaustu. Nevíme, kdy se Josef Guttmann dozvěděl o osudu svých nejbližších příbuzných: jeho matka Hedvika i sestra Běla (provdaná Šlemrová) byly zavražděny 21. července 1942 nedaleko Baranavičy v dnešním Bělorusku – spolu s téměř tisícovkou dalších lidí, které z Terezína transport AAy převážel.[50]
Od roku 1948 až do své smrti pracoval Guttmann jako badatel a analytik pro významnou organizaci American Jewish Committee (Americký židovský výbor). Ročenka této instituce (American Jewish Year Book) vždy publikovala rozsáhlé stati o situaci židů ve světě a Guttmann do ní po několik let přispíval rozborem situace židů ve stalinistické východní Evropě. Samozřejmě se jeho pozornost orientovala na děsivý vzestup antisemitismu v SSSR a dalších východoevropských státech – v Československu představovaný především procesem s Rudolfem Slánským. Guttmannem editovaná kniha Židé v sovětských satelitech (1953),[51] do níž přispěl úvodem a částmi o Československu a Bulharsku, zaznamenala u americké odborné veřejnosti velký úspěch, jak dosvědčuje hojný počet recenzí a citací. Guttmannovy publikace z této doby jsou bohužel přes své nesporné kvality poznamenány – pojmově i rétoricky – ideologií studené války a jednoznačnou, ba až nekritickou podporou Západu. Těmito nedostatky se vyznačují i jeho analytické stati psané pro známý měsíčník Commentary, rovněž vydávaný Americkým židovským výborem. Přese všechno však některé pasáže rozsáhlých textů zaujmou výjimečnými postřehy. Pozornost si dodnes zaslouží komentář „Hnací síla sovětského imperialismu“ (1952).[52] Guttmann zde marxistickou metodou opět analyzuje genezi sovětského systému a svému kritickému hodnocení podrobuje i počátky bolševické moci. Druhým dodnes inspirativním momentem je Guttmannova snaha vyložit velkoruskou nacionalistickou ideologii pozdního stalinismu z materiálních podmínek a rozporů sovětského systému. Guttmann nepracuje ani s ideologickým postulátem jakéhosi věčného, esencializovaného „Ruska“, ani se nesnaží zbrkle rýsovat filiační vztahy mezi staršími a novějšími ideologickými obsahy. Marxistická analýza se občas dere na povrch i v této poslední etapě Guttmannova politického života.
Josef Guttmann umírá náhle 9. května 1956.[53] Pohřben je o dva dny později na židovském hřbitově New Montefiore v New Yorku pod jménem Joseph Gordon, které podle některých tvrzení přijal. Nepochybně tak učinil s úmyslem, aby ho podobně jako několikeré pseudonymy skrývalo před pomstou „nové třídní společnosti“.
* Autor stati děkuje Čestmíru Pelikánovi za ochotné poskytnutí obtížně dostupných pramenů.
[1] Bohužel se kvůli omezenému rozsahu této stati nemůžeme věnovat celému Guttmannovu životnímu příběhu, a tak odkažme na dvě stručné biografie: Zdeněk Doskočil, „Guttmann, Josef“, in Marie Makariusová (ed.), Biografický slovník českých zemí. Go–Gz (Praha: Academia – Historický ústav AV ČR, 2017), s. 829–831; Čestmír Pelikán, „Několik životů Josefa Guttmanna“, Kapitál 5 (2021), č. 6, s. 32–33. Autory doplňujeme několika menšími upřesněními.
[2] Marie Švermová, Vzpomínky (Praha: Futura, 2008), s. 117. Švermová měla na mysli Guttmannovu brožuru Základy Marxovy nauky hospodářské (Praha: Komunistické nakladatelství a knihkupectví, 1925).
[3] Velmi podrobně se událostmi vedoucími ke Guttmannovu vyloučení zabývá Zdeněk Hradilák ve studii „Josef Guttmann – konflikt rozumu a svědomí“, Revue dějin socialismu 8 (1968), č. 5, s. 645–680 (čtenář zde nalezne i celý text „Guttmannova memoranda“). Orientací na složité proměny politiky KSČ ve třicátých letech, tj. na celkový kontext Guttmannova kritického vystoupení, se vyznačuje dosud bohužel nepřekonaná studie Ladislava Niklíčka Dilema československých komunistů ve třicátých letech (Pardubice: Socialistická akademie, 1968). Doplňme naše upozornění na závislost politiky Kominterny na zahraničněpolitických zájmech SSSR jakožto státu. Niklíček se k tématu vrátil po roce 1989 článkem a studií s poněkud odlišnými akcenty a interpretacemi, spíše sociálnědemokratickými než demokratickosocialistickými. Viz „Pře Josefa Guttmanna“, Dějiny a současnost 14 (1992), č. 2, s. 31–35, resp. „Českoslovenští komunisté mezi Kominternou a středoevropskou demokracií“, Soudobé dějiny 2 (1995), č. 2–3, s. 237–253.
[4] Broué píše o dopisu Jana Frankela Trockému z března 1934, v němž se tento bývalý Trockého sekretář zmiňuje o Guttmannově skupině blízké „bolševicko-leninským“ pozicím. Viz Pierre Broué, „Sur l’histoire du Parti communiste tchécoslovaque“, Revue française de science politique 32 (1982), č. 2, s. 270–274, zde 271. Fritz Beer, mladší bratr Kurta Konrada, ve svých pamětech líčí svou cestu za Guttmannem do Kyjí u Prahy v roce 1934: „Na konečné tramvaje [v Hloubětíně, pozn. P. S.] jsem se zeptal na cestu jedné ženy: ‚Vy asi chcete k Pepkovi Guttmannovi? Já vás znám, asi ze strany, ale nenapadá mě jméno. Chodí za ním pořád stejné typy. Ne dělníci, pořád jen lidi s brýlemi, studenti, intelektuálové v ušmudlaných oblecích, samý popel z cigaret. Ale my si stranu od vás rozbít nedáme.‘“ Viz Fritz Beer, …a tys na Němce střílel, dědo? Českoněmecký Žid mezi komunismem a nacismem, přel. Jitka Bodláková (Praha – Litomyšl: Paseka, 2008), s. 136. Srov. také zprávu policejního ředitelství v Praze z 23. února 1934: „Podle sem došlých důvěrných informací hodlá pokračovati tajemník Guttmann ve svém boji proti oficielnímu vedení KSČ […] část [intelektuálů] vzala nyní jeho věc za svou a pokračuje po jeho boku v útocích proti oficielnímu vedení.“ Národní archiv, Praha, fond 207 („Zemský úřad Praha – Prezidium zemského úřadu v Praze“), karton 1527, signatura 207-1527-2.
[5] Broué, „Sur l’histoire du Parti communiste tchécoslovaque“, s. 271. Srov. také Budínovy zmínky o opozičním „cyklostylovaném časopise, který [Guttmann] vydával na Žižkově“ a v němž „kritizoval postup KSČ“. Stanislav Budín, Jak to vlastně bylo (Praha: Torst, 2007), s. 101 a 348.
[6] Od počátku roku 1916 tato opozice šířila hektografované Politische Briefe (Politické listy), podepisované „Spartacus“; od října 1916 pak vycházelo tištěné periodikum Spartacus. Souborné poválečné vydání všech publikací z let 1914–1918 neslo název Spartakusbriefe (Spartakovy listy). Viz české překlady některých článků Rosy Luxemburgové ze Spartaka: „Liebknecht“, „Rhodus“ a „Dvě velikonoční poselství“, in Dílo II, přel. Zdeněk Štolba, Zbyněk Sekal, Marie Svobodová a J. Bílý (Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1955), s. 447–450, 458–463 a 464–468.
[7] Srov. Beer, …a tys na Němce střílel, dědo?, s. 136; Guttmannovy názory se nezměnily ani o dva roky později, viz „O vnitrostranické oposici v KSČ“, Jiskra 3 (1936), č. 2 (květen), s. 2. V článku z Jiskry, vydávané trockistou Wolfgangem Salusem, se lze také dozvědět některé podrobnosti o obsahu „dopisů“. Jasnou rekapitulaci Guttmannových názorů nalezneme v otevřeném dopise Juliu Fučíkovi z 20. září 1936. Viz Josef Guttmann, „Odpověď panu Fučíkovi“, in František Třešňák, Kam spěje KSČ? Proč jsem byl vyloučen z KSČ a jaké názory jsou dnes se členstvím v ní neslučitelné (Praha: Z. Kalandra, 1936), s. 15–16.
[8] Viz Budín, Jak to vlastně bylo, s. 158.
[9] Viz Josef Guttmann, Záviš Kalandra, „Odhalené tajemství moskevského procesu“, in Záviš Kalandra, Intelektuál a revoluce (Praha: Český spisovatel, 1994), s. 220–237.
[10] Viz shrnutí Kalandrova referátu ze 4. července 1937 ve zprávě policejního ředitelství v Praze z 21. července 1937, Národní archiv, sign. 207-1527-2.
[11] Viz shrnutí Guttmannova referátu ve zprávě policejního ředitelství v Praze ze 17. února 1937. Ibid.
[12] Viz shrnutí Guttmannova referátu z 18. března 1937 ve zprávě policejního ředitelství v Praze z 23. března. Ibid.
[13] Josef Guttmann „Kam spěje Sovětský svaz?“ Proletář 1, 1937, č. 7, s. 2, č. 8, s. 2, č. 9, s. 2. První část vyšla na konci června, třetí na začátku října.
[14] Viz vynikající knihu Západní marxismus a Sovětský svaz od sociálního historika Marcela van der Lindena, zvláště pak 3. kapitolu, v níž se autor zabývá kritickými teoriemi SSSR z let 1929–1945: Marcel van der Linden, Western Marxism and the Soviet Union. A Survey of Critical Theories and Debates Since 1917 (Leiden – Boston: Brill, 2007), s. 45–98. Protože autor neznal Guttmannovy předválečné články, ba prakticky je ani znát nemohl, řadí jeho teorii až do souvislosti pozdějších, byť navazujících debat: ibid., s. 126–129 a 148–149.
[15] Guttmann, „Kam spěje Sovětský svaz?“ Proletář 1, 1937, č. 7, s. 2.
[16] Ibid. V pozdější americké studii se setkáváme jen s neutrálním konstatováním, že systém SSSR má praktické výhody, co se týče totální mobilizace celého hospodářství pro válečné účely.
[17] Josef Guttmann, „Kam spěje SSSR?“ Proletář 1, 1937, č. 9, s. 2.
[18] Pro pořádek a pro zajímavost dodejme, že 4. července 1937 přednesl Guttmann na žižkovské schůzi skupiny referát, který s obsahem článku souzněl a v němž se především „věnoval líčení vzniku nové třetí třídy v SSSR, t. j. byrokracie, z které se stala nyní vládnoucí třída na úkor proletariátu, který dnes hraje roli potlačené třídy“. Viz krátká shrnutí referátu a následné diskuse ve zprávě policejního ředitelství v Praze z 21. července, Národní archiv, sign. 207-1527-2.
[19] Zpráva policejního ředitelství v Praze z 5. listopadu 1937, Národní archiv, sign. 207-1527-2. Tento údaj se opakuje i v jiných zprávách.
[20] Viz zprávu policejního ředitelství v Praze z 31. ledna 1938, Národní archiv, sign. 207-1527-2. Broué zmiňuje „slučovací sjezd“ konaný 13. února 1938, jehož se měly kromě „Proletáře“ a „Jiskry“ zúčastnit i německojazyční trockisté a který „vyústil ve vytvoření Revoluční socialistické strany“. Viz „Sur l’histoire du Parti communiste tchécoslovaque“, s. 27.
[21] Lev Trocký, „Ani proletářský ani měšťácký stát? Politická forma a sociální obsah“, Proletářské noviny 1938, č. 3 (15. 6.), s. 4–5. Článek byl napsán 25. listopadu 1937. Viz Leon Trotsky, „Not a Workers’ and Not a Bourgeois State?“, in Writings of Leon Trotsky [1937–38] (New York: Pathfinder Press, 1976), s. 60–71.
[22] Václav Kovář [Josef Guttmann], „Ani měšťácký, ani proletářský stát: nová třídní společnost v Sovětském Svazu!“ Proletářské noviny 1938, č. 4 (srpen), s. 4–5.
[23] Ibid., s. 5.
[24] Viz shrnutí Guttmannova referátu ve zprávě policejního ředitelství v Praze z 30. ledna 1938, Národní archiv, sign. 207-1527-2.
[25] Viz Jan Rataj, O autoritativní národní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938–1939 (Praha: Karolinum, 1998).
[26] Broué uvádí 10. října jako datum Guttmannova odjezdu, ale bez odkazu na pramen („Sur l’histoire du Parti communiste tchécoslovaque“, s. 272). Zpráva policejního ředitelství v Praze z 21. října 1938 uvádí datum 11. října, Národní archiv, sign. 207-1527-2.
[27] Zpráva policejního ředitelství v Praze z 25. října 1938, Národní archiv, sign. 207-1527-2. K založení československé sekce IV. internacionály skutečně došlo, a to pod již zmiňovaným názvem Revoluční socialistická strana. Do rukou protektorátní policie se v dubnu 1939 dostalo první číslo jejího „Socialistického bulletinu“ a „organisační řád“, který obsahoval zásady pro práci v ilegalitě. Viz Národní archiv, Praha, fond 207 („Zemský úřad Praha – Prezidium zemského úřadu v Praze“), karton 1527, signatura 207-1527-5.
[28] Jan Buchar [Josef Guttmann], „The National Question in Central Europe“, The New International 5 (1939), č. 6 (červen), s. 182–185, č. 7 (červenec), s. 210–213 (přeloženo z německého strojopisného originálu „Zur nationalen Frage in Mitteleuropa“; originál i překlad jsou datovány 15. listopadu 1938); druhý, později napsaný článek vyšel v březnu 1939 v německém exilovém časopise Unser Wort, podepsán byl opět Jan Buchar a nesl titul „Das Ende der Tschechoslowakei“. Cituje jej Barbara Weinhold, Eine trotzkistische Bergsteigergruppe aus Dresden im Widerstand gegen den Faschismus (Kolín nad Rýnem: Neuer ISP Verlag, 2004), s. 77.
[29] Broué, „Sur l’histoire du Parti communiste tchécoslovaque“, s. 272–273.
[30] G. L. Ulmen, The Science of Society: Toward an Understanding of the Life and Work of Karl August Wittfogel (The Hague – Paris – New York: Mouton Publishers, 1978), s. 267.
[31] Viz seznam pasažérů-cizinců, kteří připluli na lodi Chiriqui z Cristóbalu (Panamské průplavové pásmo) přes San José (Kostarika) a Havanu do New Yorku: https://heritage.statueofliberty.org/show-manifest-big-image/czoxOToiMDA0ODc5ODQ1XzAwMzM0LmpwZyI7/2, https://heritage.statueofliberty.org/show-manifest-big-image/czoxOToiMDA0ODc5ODQ1XzAwMzM1LmpwZyI7/2. Budín se ve svých pamětech zmiňuje o „dobrodružné plavbě rybářskou lodí“, která Guttmanna přivezla ze Švédska „někam do Střední Ameriky“. Budín, Jak to vlastně bylo, s. 348.
[32] Ibid., s. 348–350.
[33] Ulmen, The Science of Society, s. 267.
[34] Henry Jacoby, Davongekommen. 10 Jahre Exil 1936–1946. Erlebnisse und Begegnungen (Frankfurt am Main: Sendler Verlag, 1983), s. 120.
[35] Ibid., s. 121–122.
[36] Dwight Macdonald, „Why politics?“ politics 1 (1944), č. 1 (únor), s. 6.
[37] Ibid.
[38] Viz jeden příklad za všechny: Dwight Macdonald, „The Bomb“, politics 2 (1945), č. 9 (září), s. 257–260.
[39] Macdonald, „Why politics?“, s. 7.
[40] Ibid.
[41] Ibid., s. 7 a 8.
[42] Srov. Budín, Jak to vlastně bylo, s. 347 a 350.
[43] Peter Meyer [Josef Guttmann], „The Soviet Union: A New Class Society“, politics 1 (1944), č. 2 (březen), s. 48–55, č. 3 (duben), s. 81–85.
[44] Jan Prošek [Josef Guttmann], „Marxism na ruby čili Burnhamova machiavellistická theorie revoluce“, Cíl 3 (1947), č. 3, s. 40–42, č. 4, s. 54–57.
[45] Ibid., s. 57.
[46] Peter Meyer [Josef Guttmann], „The Soviet Union: A New Class Society“, in: Julien Steinberg (ed.), Verdict of Three Decades: From the Literature of Individual Revolt Against Soviet Communism, 1917–1950 (New York: Duell, Sloan and Pearce, 1950), s. 475–509.
[47] Peter Meyer [Josef Guttmann], „Reply to Leon Blum“, Modern Review 1, červen 1947, s. 317–320. Pracujeme se shrnutím Marcela van der Linden, viz Western Marxism and the Soviet Union, s. 148–149.
[48] Teorie státního kapitalismu vynikajícím způsobem na stránkách Kontradikcí vyložil Petr Kužel. Viz „Státní kapitalismus“, Kontradikce 2 (2018), č. 1, s. 239–259.
[49] Yosef Gutman, „Yidn in der tshekhisher revolutsiye fun fuftsntn yorhundert“, YIVO Bleter, sv. 20, 1942, s. 54–85.
[50] Viz blíže studii Jakova Tsura „Osud transportu AAy“, in Miroslav Kárný, Margita Kárná (eds.), Terezínské studie a dokumenty 1996 (Praha: Academia – Nadace Terezínská iniciativa, 1996), s. 40–52.
[51] Peter Meyer [Josef Guttmann], Bernard D. Weinryb, Eugene Duschinsky, Nicholas Sylvain, The Jews in the Soviet Satellites (Syracuse: Syracuse University Press, 1953).
[52] Peter Meyer [Josef Guttmann], „The Driving Force Behind Soviet Imperialism. Is it a New Menace or the Old Bear Reawakened?“ Commentary, březen 1952, https://www.commentary.org/articles/peter-meyer/the-driving-force-behind-soviet-imperialismis-it-a-new-menace-or-the-old-bear-reawakened/
[53] Toto datum úmrtí potvrzuje nekrolog Guttmannových amerických spolupracovníků. Viz Morris Fine, Jacob Sloan (eds.), American Jewish Yearbook, sv. 58 (New York – Philadelphia: The American Jewish Committee – The Jewish Publication Society of America, 1957), s. V a 476.
← zpět na online obsah
