Kritickým hlasem proti konformitě: disidentské dědictví Jana Tesaře
Václav Skořepa
Jan Tesař, Co počít ve vlkově břiše. Práce o vytváření struktur občanské společnosti z let 1968–1980 (Praha: Triáda, 2018), 589 s. ISBN 978-80-7474-172-2.
Sbírka esejů historika, politického vězně a disidenta Jana Tesaře představuje vývoj jeho myšlení o formování nezávislých občanských struktur v autoritativně řízené společnosti. Představuje autorovu oficiální činnost coby historika druhého odboje a poradce Josefa Smrkovského v období pražského jara. Především mapuje období po srpnu 1968, kdy se Tesař aktivně podílel na probouzení odborového hnutí a následně byl za protivolební letákovou kampaň uvězněn. Po propuštění se v Brně věnoval široké škále neoficiálních aktivit, od vydávání samizdatu po bytové semináře. Spolupracoval především s umírněnými i radikálními osobnostmi nekomunistické levice, např. s Rudolfem Battěkem, Jaroslavem Šabatou nebo Petrem Uhlem. Tesař se profiloval jako radikálně levicový intelektuál se zájmem o aktivní společenskou angažovanost a sociální témata. Proto se ve sledovaném období projevoval jako kritický a provokativní hlas i v rámci disentu a může oslovit také současného čtenáře. Zároveň se nejednalo o prvoplánový protest, ale o věcné analýzy společensko-historických konstruktů komunistického režimu i disidentů.
Výbor nabízí především eseje a přednášky publikované v samizdatu, zejména v Tesařem editovaných Dialozích – v československé i exilové mutaci. Některé texty byly psány pro mezinárodní konference na základě spolupráce s Jiřím Pelikánem a pro exilové Listy. Přestože název souboru předznamenává výběr textů od pražského jara po Tesařův odjezd do emigrace, některé eseje a zejména komentáře čtenáři představují Tesaře v pozdějších časových obdobích. Autor totiž ke každému textu napsal úvodní komentář v rámci příprav nerealizovaného vydání výboru v roce 2001. S dvaceti až třicetiletým odstupem Tesař připomíná kontext, ohlas a „druhý život“ jednotlivých textů a hodnotí jejich obsah kriticky vůči sobě nebo i realitě po roce 1989: „[...] musím doznat, že by mě bylo ani v nejhorším snu nenapadlo, že budoucí (takzvaná) demokratická revoluce bude na ochromení územních samospráv a jejich totalizaci komunisty reagovat jejich jednoduchým úplným odstraněním na víc než deset let!“ (s. 54) Součástí poznámek jsou Tesařovy vzpomínky z roku 2017, které především věcně doplňují historický kontext.
Vývoj Tesařových názorů na nezávislé instituce je představen v rámci tří tematických celků, které prostupují napříč publikací: analýza a vymezení totality (zejména sovětského typu), události a význam pražského jara a formulace možností a programu občanských struktur v rámci platformy Charty 77. Tento přístup částečně vyplývá z leckdy diachronního uspořádání textů v publikaci. Rovněž k němu „vybízí“ historik Milan Otáhal ve svém hodnocení Tesařovy pozice (i coby historika) v diskuzi o smyslu aktivit Charty koncem sedmdesátých let: „Jeho přínosem bylo, že vycházel ze závěrů, k nimž dospěl při analýze totalitních režimů, a že obrátil pozornost ke klíčové otázce, jak se lidem přiblížit a zapojit je do občanských aktivit, což předpokládalo zajímat se o jejich každodenní starosti a problémy.“[1]
První část výboru se věnuje Tesařově neobvyklé pozici soudního znalce v letech 1968 a 1969 při procesu s bývalými příslušníky StB, obviněnými z politické vraždy v roce 1948. Autor v komentáři obhajuje zařazení příslušných textů do knihy tím, že v rámci soudního posudku byla jím „poprvé konstatována souvislost mezi stavem občanské společnosti u nás a instalováním naší domácí podoby totality“ (s. 34). Tesař představuje poválečné počátky komunistické diktatury na příkladu prorůstání orgánů KSČ – jmenovitě jejích paralelních bezpečnostních složek – do státní správy. Popisuje StB jako instituci revoluční fáze nástupu totality, ve které docházelo u příslušníků StB v rámci utopistické rétoriky KSČ k dobrovolnému potlačení individuality. Tento moment shrnuje jeden z hlavních bodů Tesařovy kritiky soudního procesu, ve kterém byli souzeni pouze příslušníci StB, nikoli systém s vůdčí úlohou KSČ, na jehož základě fungovaly Dubčekův a nastupující normalizační režim. Tesař v této době rovněž poprvé vyjadřuje zásadní odůvodnění demokratických institucí a odmítnutí násilných revolucí, aby se předešlo pouhé výměně jedné diktatury za jinou: „Je vůbec tragédií lidstva a odbojových národů zvláště, že protinacistická válka, pozdvižení proti dehumanizaci, samo utvrzovalo některé nehumanistické principy v praxi odpůrců nacismu.“ (s. 47) Komplexní analýzu totalit představuje esej „Totalitní diktatury jako fenomén 20. století a možnosti jejich překonání“ z roku 1977 (s. 163–177). Zdůrazňuje jak absolutní kontrolu režimu nad všemi aspekty společenského života, tak paradoxní původ totalit v demokratických hnutích 19. století a jejich demagogickou ideologizaci masovosti s cílem oslabit kritické myšlení ve společnosti. Zárukou fungování totalitního systému – a „geniálním Leninovým vynálezem“ (s. 167) – je podle Tesaře kategorizace obyvatelstva na ovládané a ovládající, kteří ztělesňují autorem kritizovanou mocenskou byrokracii.
S kritikou totalit souvisí i Tesařova skepse vůči pražskému jaru coby reformnímu procesu řízenému shora komunistickou stranou, která si zachovávala kontinuitu se stalinistickým režimem oproti jiným státům východního bloku. Tesař nedůvěřoval tzv. obrodnému procesu již v jeho průběhu. Ve zmíněném znaleckém posudku z roku 1969 kritizoval politickou účelovost celého procesu, kterým chtěli „dubčekovci“ získat společenskou popularitu domnělým vypořádáním se s padesátými lety. Onu „legendu o ,slepých represích‘“, kterou se omlouvalo svévolné počínání StB, označil za „nejrafinovanější“ reformně-komunistickou lež (s. 57). Neochotu Dubčekova režimu opustit bezpečí komunistické kontinuity také demonstruje na neúspěchu projektu tzv. zákona o národním smíření, který měl učinit tlustou čáru za obdobím mezi lety 1945 až 1968 a plošně odsoudit dobové represe. V prvním textu výboru ze shromáždění českých historiků v roce 1968 Tesař navrhuje poučit se z poúnorové kolaborace vědecké sféry a vytvořit nezávislou odbornou organizaci historiků, která by odolávala politickému vlivu stále centralistického režimu. Radikální dekonstrukci polednového vývoje jako demokratizačního procesu Tesař předložil v referátu pro mezinárodní konferenci v roce 1978 jako reakci na západní a eurokomunistickou diskuzi o pražském jaru coby inspiračním zdroji pro nové směřování socialistické politiky. V „Mýtu ‚pražského jara‘ a realitě československého disentu“ (s. 334–353) – který byl nakonec zveřejněn pouze v samizdatu – Tesař interpretuje Dubčekův režim tak, že „ve své konkrétní podobě neznamená překonání totalitního systému, nýbrž pokus o jeho sebeobrodu, sebeobnovu – a že i v ní jsou patrny základní totalitní rysy“ (s. 347). Autor pokládá na Západě pozitivně hodnocené procesy (např. federalizaci a rehabilitaci) pouze za běžné jevy totality, kterými se režim aktualizuje, protože tyto změny řídilo stranické centrum bez zapojení širší veřejnosti. Dokonce i zrušení cenzury a svoboda tisku, které Tesař považoval za jediný opravdový demokratizační projev překonávání totality, byly diskreditovány „hrou na Dubčeka“, tedy dobrovolnou a nekritickou loajalitou vůči novému vedení KSČ (s. 347). Podle Tesaře nebyl „československý experiment“ v rámci režimů sovětského typu (s odkazem na Maďarsko v roce 1956) natolik jedinečný fenomén, jak se k němu na Západě přistupovalo. A také byl – po vzoru následného vývoje v Polsku po „převratech“ v letech 1956 a 1970 – pouze součástí vnitřního vývoje totality, a tedy jako demokratizační proces odsouzen k nezdaru. Závěrem ale Tesař překvapuje pozitivním hodnocením „druhého života pražského jara“, ve kterém se podle něj odrážela mezinárodní solidarita a odsouzení okupace oproti dřívější toleranci Západu vůči agresi ve středovýchodní Evropě ze strany Hitlera nebo poválečného Sovětského svazu. Vstřícnost vůči exkomunistům v Chartě Tesař zdůvodňuje jejich morálním postojem zastávat demokratizační principy polednového vývoje i poté, co byli odstaveni od moci. Podle Tesaře se tedy neúspěch tzv. obrodného procesu stal referenčním okamžikem pro formující se demokratickou opozici, aby se poučila z chyb a decentralizovala budování nových struktur a iniciaci změn veřejného pořádku. Proto již občan v sedmdesátých letech „neskanduje v houfu jména národních idolů – nýbrž se sebevědomě rozhodl, že si svá nezadatelná práva bude brát a nedá si v tom bránit. Ví, že nemůže zrušit totalitní moc, protože na to nestačí jeho síly. Avšak nedá si vnutit její lež a již tím ruší totalitu moci.“ (s. 353)
Druhou polovinu výboru tvoří eseje z druhé poloviny sedmdesátých let, zaměřené na kritiku neakceschopnosti Charty 77 a na vznik a fungování nezávislých struktur. Dosavadní proslulost Tesaře jako „problémového“ kritika chartovního hnutí souvisí s dopisem z února 1978 adresovaným mluvčímu Charty Jiřímu Hájkovi po jeho rozhovoru se západními médii (s. 252–257). Tesař se totiž neztotožnil s Hájkovým vystupováním coby zástupce všech členů Charty bez ohledu na jejich ideové přesvědčení. Obviňoval Hájkem reprezentované reformně-komunistické vedení Charty z úpadku aktivity a atraktivity celého hnutí, protože stále věřilo v návrat do KSČ a změnu systému shora a zevnitř, tedy v iluzi pražského jara. A proto nepodporovalo zahraniční kontakty Charty a rozvoj aktivit mimo petiční upozorňování na porušování lidských práv. Charta podle Tesaře nevyužila plně potenciál svého vyhlášení, které probudilo část veřejnosti z mnohaleté letargie, a po první vlně represí se dál nerozvíjela. Bez zajímavosti není, že se Tesař v dopise definuje jako radikál a přibližuje motivaci své provokativní kritičnosti: „Mou ctižádostí je postihnout kontury budoucnosti a dokázat vyjádřit pravdu. A vím, že čím hlouběji se člověku podaří proniknout do problémů společnosti, tím méně popularity u současníků obyčejně najde. Lidé neradi poslouchají nepříjemné věci.“ (s. 255) V rámci debaty kolem dopisu se s Tesařem rozešel i spolupracovník z Dialogů filosof Ladislav Hejdánek, protože se neshodli na charakteru legalistické strategie Charty vůči komunistickému režimu.[2] Tím se dostáváme ke konkrétní formulaci občansko-opoziční strategie, jejíž výchozí pozice v roce 1977 podle Tesaře vypadala zhruba takto:
Každý, třeba osamělý „disidentův“ protest ruší totalitu systému, a má tedy i mimoetickou, konkrétní a praktickou váhu. Avšak sám o sobě není ještě prací konstruktivní. Nevytváří ještě nové demokratické struktury jako prvky občanské společnosti, jejíž rozvinutí je jedinou trvalou zárukou jak proti nastolení totalitní diktatury, tak i pro její historické překonání. Každý hlas nesouhlasu s diktaturou ovšem probojovává prvky demokratických svobod, a tím uvolňuje pole pro nové konstruktivní úsilí. Přispívá k překonání všeobecného strachu jako brzdy pokroku.[3]
Za Tesařův modelový program demokratického a institucionálního překonávání totality lze považovat „Manifest pozitivního přístupu“ z března 1978 (s. 280–296), který sám autor považuje „za jeden z nejdůležitějších v tomto výboru“ (s. 276). Podle vzoru polského disentu – autorem často zmiňovaného a nekritizovaného – Tesař navrhoval přejít z volného společenství Charty v jasněji strukturované hnutí, na kterém by se aktivně podíleli signatáři i spolupracující veřejnost. Zdůrazňoval zbourání bariéry disidentského ghetta a navázání kontaktů s obyčejnými lidmi a odborníky v oficiálních institucích, kteří jednak mohli přispět svými expertními znalostmi, kterých se disentu nedostávalo, jednak se stát prostředníky při vyjednávání mezi režimem a opozicí.[4] Vedle vytvoření předobrazu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných považoval Tesař za důležité reformovat instituci mluvčích – zavést jejich volbu a posílit pozici signatářů. Ideovou pestrost – která by se měla odrážet ve funkci mluvčích, uvnitř Charty, a především v dialogu mezi myšlenkovými proudy – Tesař opakovaně považoval za znamení probouzení občanské pluralitní společnosti. Hnutí mělo využít univerzalistický politický jazyk lidských práv k mezinárodní popularizaci chartovních aktivit. Ty se měly rozšířit od politických procesů na ekologická, sociální a ekonomická témata. Tesař je zdůrazňoval již od počátku Charty, např. v jednom z jejích prvních prohlášení „Analýza stavu věcí v oblasti hospodářských a sociálních práv v Československu“.[5]
Tesařova taktika měla místo a možná i vliv mezi dalšími disidentskými postupy a plány na občansko-institucionální narušování totalitního systému. Ve srovnání s koncepcí revolučních marxistů Petra Uhla a Jaroslava Suka vystupovala Tesařova strategie více ve smyslu „co můžeme udělat nyní“ než vůči budoucímu uspořádání společnosti a odmítala boj s totalitním systémem formou revolučního převratu i za použití násilí, pokud by to bylo nutné.[6] Přestože Tesař zpětně považuje koncept paralelní polis Václava Bendy za „pokleslou podobu ideje o vytváření nezávislých struktur“ (s. 306), jsou si oba přístupy na teoretické úrovni velmi blízké. Přístupy obou autorů – „nezávislé“ a „paralelní“ struktury – se podobnou mravně-občanskou argumentací vymezují proti nefunkční a dehumanizující oficiální sféře a obsahují návrhy alternativních struktur. Na druhou stranu se mohly lišit v míře legality, protože zejména Bendovo pojetí paralelní ekonomiky lze interpretovat jako šedou či ilegální ekonomickou aktivitu.[7] Navíc populární a neukotvené užívání pojmu paralelní polis vedlo v praxi k jeho ztotožnění s konspirativním charakterem disidentských aktivit, jemuž se Tesař chtěl vyhnout skrze mobilizaci širší opozičně smýšlející veřejnosti.
Výbor Tesařových esejů přibližuje ideovou různorodost a dynamiku uvnitř Charty 77 na příkladu diskuze o organizaci nezávislých a protirežimních aktivit. Je zajímavé sledovat, jak se u Tesaře propojují historická analýza, levicový aktivismus a chartovní lidskoprávní diskurz. Ukazuje se, že se nejedná o automatické přijetí „západního importu“ Závěrečného aktu z Helsinek, ale o vnitřní vývoj veřejně angažovaného intelektuála. Originalita jeho reflexí spočívá v promyšleném a kritickém postoji k veškerému mainstreamu, ať už v oficiální nebo disidentské sféře. Z výboru vyznívá, že Tesař aktivně a vytrvale vystupoval vůči konformnímu postoji některých aktérů pražského jara a disidentů. Autorova osobitá ráznost přinášela důležité znejišťující impulzy do debaty, zároveň provokovala a způsobovala četná nedorozumění, která nejspíš stála za vlažnými či vymezujícími se ohlasy na Tesařovy návrhy. I proto jsou jeho eseje a přednášky důležitým příspěvkem ke studiu kořenů české disidentské diskuze o občanské angažovanosti a nezávislých strukturách. Přesto se nelze při četbě vyhnout pocitu, že předkládané interpretace jsou výrazně jednostranné, což umocňuje Tesařova sebevědomá kritičnost. Tuto nejistotu v publikaci Co počít ve vlkově břiše vyvažuje ediční práce Roberta Krumphanzla, jehož poznámky spolu s autorovými komentáři předkládají bohatý zdroj informací k lepšímu uchopení esejů v jejich historické realitě.
[1] Milan Otáhal, Opoziční proudy v české společnosti 1969-1989 (Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., 2011), s. 182.
[2] Tesař reagoval na Hejdánkovo prohlášení („Československé zákony ve své většině nejsou špatné“), že totalitní zřízení přirozeně a účelově zneužívá oficiální demokraticko-občanskou rétoriku, aby pouze vytvářelo zdání existence právního státu (s. 266-268).
[3] Z textu „Totalitní diktatury jako fenomén 20. století a možnosti jejich překonání“ z roku 1977 (s. 175-176).
[4] Tuto možnost mediace tzv. třetí silou Tesař rozvíjí v eseji „O potřebě třetí síly aneb Leninská výzva“ (s. 244-246).
[5] Michal Kopeček, „Disidentský legalismus. Socialistická zákonnost, lidská práva a zrod právního odporu v demokratické opozici v Československu a Polsku v 70. letech“, in Jiří Suk et al., Šest kapitol o disentu (Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., 2017), s. 10-48, zde 31.
[6] Petr Uhl, „Alternativní společenství jako revoluční avantgarda“, in Václav Havel et al., O svobodě a moci I. (Kolín nad Rýnem a Řím: Index - Listy, 1980), s. 322, Petr Uhl et al., Program společenské samosprávy (Kolín nad Rýnem: Index, 1982), s. 84.
[7] Václav Benda, „Paralelní polis“, in Noční kádrový dotazník a jiné boje (Praha: Agite/Fra, 2009), s. 56-66.
← zpět na online obsah
